Efezským 6, 2 – 4

Ta věta z epištoly Efezským, určená otcům, je tu vsazena dle mého trochu překvapivě. Je to oddíl, kde se mluví o manželské věrnosti a lásce, je tu starozákonní přikázání „Cti otce svého i matku svou“, a za tím je najednou to varování pro otce. Ale je to správně, že se tu to jednoznačné přikázání ne že zpochybní, ale novozákonně se upozorní na jistá úskalí. A myslím, že je dobře zmínit, že v kraličtině není dráždit ke vzdoru, ale popouzet k hněvu. Tam stojí: „Nepopouzejte k hněvu dítek svých, ale vychovávejte je v cvičení a v napomínání Páně.“ To slovo popouzet v Novém zákoně v řečtině má různý smysl, a tady konkrétně to znamená dráždit „přehnanou přísností“. Aby tedy ta otcovská přísnost nebyla přehnaná.

Velmi podobný text je ještě v epištole Koloským, já to přečtu v kraličtině: „Otcové, nepopouzejte k hněvivosti dítek svých, aby sobě nezoufaly.“ To „zoufat sobě“ – v řečtině (athymein) přesněji znamená ztratit odvahu, stát se plachým. K tomu cituji známého teologa, tatínka naší Lydie Roskovcové, Josefa Bohumila Součka: „Zabsolutněná autorita otců byla užívána s bezohledností až krutostí, takže vedla k malomyslnosti až zoufalství dítěte. A to dráždění ovšem vede pak ke vzpurnosti a neposlušnosti, tedy potažmo k přestoupení Božích přikázání.“ Je tedy zjevné, že role otce, jeho výchova, zaměstnávala autority už oddávna.

Tady je předestřen takový začarovaný kruh – přehnaná otcovská přísnost vede u dítěte k zoufalství, ale to se může vyboulit do vzpurnosti, a nejen do ní, ale taky do přestoupení Božích přikázání. A to zas vyvolá reakci otcovskou, další vlnu přísnosti, někdy i krutosti, další trest. A tak to může jít pořád dokola, může se to zacyklit.

Úplný základ, k němuž se věty v epištole vztahují, je přirozeně starozákonní, jde tady o přikázání Desatera „Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Bůh.“ Chci tady upozornit, že staří rabíni prý zrovna tohle přikázání považovaly v zákoně za nejtěžší. Možná je paradox, že na té druhé desce zákona, která se týká vztahů mezi lidmi, jsou všechna ta ostatní v záporné podobě (nepokradeš, nezabiješ atd.), zatímco to zřejmě nejtěžší formu zákazu nemá.

Avšak to, že tohle přikázání předchází tomu varování otcům, to není protiklad ani to neznamená, že se nějak ztratily souvislosti.

Dítě má otce ctít, ale hned za tím stojí, aby otec dítě nedráždil ke vzdoru: „Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru a neponižujte je.“ Proč to přikázání míří zrovna k otcům nebo jenom k otcům, a ne k matkám? Já myslím, že se prostě vztah otec-syn bere jako takový pravzor. Abraham a Izák, Izák a Jákob. A v té jasně patriarchální společnosti byl otec ten, kdo měl ve výchově hlavní slovo.

Což rozhodně neznamená, že se matka pomíjí. Není vynechána, není mimo hru, a právě v Bibli! Její role je důležitá, jenom je slušně v pozadí. Což ale neznamená matčinu podřadnost. Možná někteří víte, že slovutný biblista, již zemřelý Milan Balabán se právě biblickým ženám věnoval velmi a napsal o nich jednu ze svých knih, jmenuje se Jímavé portréty biblických žen. A Balabán říká: „Žena není zásadně podřízena muži ve smyslu pasivní až zvířecké poslušnosti – je mu rovna.“

Víme, že v Příslovích je chvála ženy statečné (Přísloví 31,26): „Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.“ „Zena statečná je koruna muže svého.“ (Př 12,4)

A ještě jinak (Př 29,15): „Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce.“

A když už se mluví o holi, patří sem odbočka k těm trestům. Trest k našemu žití patří, je to normální, tresty jsou i v Bibli, viz to naše první čtení, jsou i jinde, jsou všude. Je jisté, že trest sám není špatný, dává najevo, že pro naše jednání musí existovat hranice. Důležité ale je, jaký ten trest je a zda trestající rodič ví, proč to dělá. A hlavně, zda to dělá s láskou, ne ze vzteku. Zda je to milující rodič. Tak jako náš Pán. Když rodič netrestá, dává najevo, že je všechno jedno a že hranice pro naše chování neexistují. Důvod trestat by byl vždycky. Dítě není apriori hodné, určitá zlobivost je pro nás přirozená, je vrozená. V té souvislosti – já mám moc ráda verše z epištoly Římanům, kde se mluví o tom, že chtít dobro dokážu, ale udělat už ne. Prostě zlobím. Já, ty, každý.

Děti nejsou zkrátka vrozeně hodné, tak to prostě je. Malé děti jsme přece neučili lhát, ale přece občas některé zalže. Nebo záměrně ubližuje mladšímu sourozenci. Kde se to bere?

Ještě chci něco k těm trestům: Mám dojem, že pohled na tělesný trest se nějak posunul. Když dnes rodič plácne své dítě přes zadek na veřejnosti, může ho někdo málem žalovat. Osobnost dítěte tak může totiž utrpět. Ano, jistě že to má opodstatnění; známe hrůzné příklady – z knih, ale nejen z nich – děsivě a hlavně bezdůvodně trestající otec, matka zoufale bránící své dítě. Takže se dnes na trest díváme, aspoň v tom veřejném pohledu, skrz prsty, zakazuje se ve škole. Jenomže hrozí a stává se, že žák osmé třídy systematicky provokuje, dokáže doslova likvidovat svého učitele a ten mu nesmí dát facku.

Jasně že trest musí mít hranice. Ale je tu pořád trest konaný s láskou a se správným účelem. A ten by dle mého vymizet neměl. Takže ta biblická hůl, uzda – ta má smysl.

A ještě jednou z Přísloví: Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo ho miluje, trestá ho včas. (Př 13,24) Trest totiž není pomsta!

Rodičovská role není nic snadného, je to břímě. A známe plno příkladů toho, jak otec tu svou roli prostě nějak neunese. Jak ji zneužije. Ten pojem hlava rodiny, vnucující pocit vůdcovství, se přehoupne. Už jsem o tom mluvila, známe to z knih, z filmů, bohužel i ze skutečnosti. Otec opilec, otec, co mlátí ženu nebo i děti. Zavedený pojem domácí násilí se taky daleko častěji váže k otci. A končívá to děsivě. Buď žena i děti němě trpí, což já neumím pochopit, nebo utečou, bydlí někde u kamarádky, nebo, v lepším případě, se uskuteční rozvod. Četla jsem teď knížku Porodní bába od řeky Hope, z Ameriky dvacátých let 20. století. Zírala jsem, jak zanedbané poměry tam tehdy vládly a manžel měl i staturárně dané právo svou ženu praštit nebo zbít, když ji chtěl takzvaně usměrnit. U nás je už 20 let uzákoněna povinnost orgánů činných v trestním řízení stíhat agresora domácího násilí, a to i bez ohledu na to, zda k tomu poškozený dá souhlas.

A tady je ještě nutno říct – ta opuštěná máma si zaslouží kromě politování i obdiv. Někdy, třeba má i víc dětí, to zvládne to s grácií. Statečná ženská, která je i v roli táty. Žena v roli táty – napadlo mě přitom a já na to ráda upozorním, i když úplně nevím, jestli to sem patří – ve výborné knize Chatrč Wiliama Paula Younga je Bůh ženská – je to baculatá černoška, jíž se ale říká „taťko“. Vaří, stará se o domácnost, ale přitom velí.

Tak ještě zpět k Efezským: „Otcové, nedrážděte!“

Neponižovat, naopak pomáhat na cestě k dospělosti. Nemyslet si, že tvrdá ruka ještě nikomu neublížila a se mnou se taky nikdo nemazlil. Za socialismu byl přesně tenhle názor prolezlý celou českou populací – socialistická vojna udělá z kluků pořádné chlapi.

Pro zpestření jeden příklad, jsou jich ale stovky: Existuje životopisný seriál o vládě královny Alžběty II s názvem The Crown a tam otec dnešního britského krále Charlese III., tedy Princ Philip, vévoda z Edinburgh, navzdory názoru královny trval na tom, že patnáctiletý Charles půjde do internátní školy ve Skotsku, která byla proslulá tvrdostí, drilem, důrazem na fyzickou zdatnost. Princ Philip ji absolvoval taky a jak ho zocelila! Pro Charlese to bylo peklo. Prostě typ člověka, který se takhle zocelit nedá.

Takže neponižovat, ale naopak stavět výš, což musí být založeno jedině na lásce. Na lásce vzájemné.

První v pořadí není poslušnost, ale přátelství a blízkost.

A k tomu úplnému začátku – co vlastně má znamenat to ctít svého rodiče? Snad by se dalo říct – považovat ho za závažného. Jeho slovo hodně váží. A jak toho docílit? Myslím, že otec získá závažnost, nebude-li ani tak předávat sám sebe, slovo své, ale slovo Boží. Nezapomeňme, že otec přece figuruje i jako kněz – ten kdo první dítěti předává Boží slovo. A zároveň, nebo právě proto v katolické tradici se knězi říká otče. Ostatně, ten náš verš z epištoly Efezským jasně říká, že kázeň a výchova v napomenutích našeho Pána, to k tomu vzdoru nevede.

V Dt 6,4–7 stojí:

„Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“

Budeš je vštěpovat svým synům! Takže ne já, ale Bůh.

Bůh, který je moudrý, plný soucitu, ač je to ten, který nedokáže zabránit zlu, nezastaví lidský hřích, nezastaví holocaust; jenomže dokáže skrz smutek, skrz i ten hřích otevřít novou cestu. Tak i nakonec Ježíšovu smrt na kříži proměnil v život, ve spásu. Amen