Jób 19, 11 – 25

2. 10., FS ČCE Střešovice

Káže Miloš Rejchrt.

11Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka.

12Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu.

13Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili,

14moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě.

15Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec.

16Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat.

17Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu.

18I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi,

19všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády .

20Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů.

21Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží.

22Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

23Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis

24rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!

„Vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.“

„Smilujte se nade mnou, přátelé, smilujte se, neboť se mne dotkla ruka Boží“ úpěnlivě volá trpitel Job. Obviňuje Boha, strůjce svého neštěstí, o smilování ale prosí přátelé. Jak to ale mají udělat, jak se smilovat?  Oni přece proces Jobova chátrání až i umírání zastavit neumějí a i kdyby mezi nimi byl lékař, tišit bolest by dokázali jen do určité míry. Elifaz, Bildad a Sófar, ho přišli navštívit. jsou u něj. Stěžuje si tedy Job neprávem, že ti, které miloval, se k němu obracejí zády, že všichni si ho hnusí a jsou jako supi a nemohou se nasytit jeho masa. Jako by Job viděl všechno ještě černější, než to je a paranoidně vidí nepřátele všude, i v přátelích. Ti se pokoušejí ho utěšit, snaží se v hovoru vnést do chaosu jeho utrpení nějaký řád. Co říkají přátelé Jobovi, se podstatě podobá útěšným řečem jaké se mezi zbožnými lidmi vždycky vedly a dodnes vedou. Job ale se utěšit nedá, odmítá pokořit se pod mocnou ruku Boží  a vykřikuje nejen svou bolest, ale i  nepodložená  obvinění.

Velmi básnická je  kniha Jobova, a přitom  krutě   realistická. Když člověka všechno ho bolí, nemůže se hýbat a trvá to dlouho, ono to s ním něco udělá. Někdy platí, že co tě nezabije, to tě posílí, ale častěji platí, že  co tě nezabije, to tě přizabije, těžce poškodí na těle i duši.

Muž tak hluboce věřící, bezúhonný, příkladný, jako byl Job, se cítí absolutně opuštěný. I když přátelé jsou u něho, svět živých mu mizí a on se propadá do své samoty. Chvílí touží po účasti, volá „smilujte se“, ale za chvíli ty, kdo to s ním myslí dobře, nespravedlivě napadá.

Job obviňuje nejen přátele, kteří ho přišli navštívit. Obviňuje Boha, že mu křivdí, že ho lapá do sítě jak lovec kořist..“Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom.“ Poetická slova, ale děsivá svým obsahem.  Boha přece sluší chválit, srdcem celým dobrořečit mu za jeho nesčetná dobrodiní. Job místo toho vykřikuje do světa, že Bůh je zlý, ubližuje a škodí. Něco takového děsí i z úst člověka, kterého bolest připravila o všechny zábrany a všechnu soudnost.

A přece toto spílání Bohu je součástí Písem svatých a není odsouzeno.   A když dočteme knihu Jobovu do konce, tak v poslední kapitole je Job pochválen samým Bohem jako ten, kdo o něm mluvil náležitě. Tedy Bůh sám chválí Joba ze jeho rouhavé řeči, za jeho žaloby na Boha. To nedává smysl, je to celé takové nepříliš logické, podivné, až úžasné – jako život sám.

Však už před tím, nečekaně, jako by nelogicky, uprostřed nářku vytryskne z Joba vyznání „já vím, že vykupitel můj živ jest“. To zní jako citát vypůjčený odjinud než z knihy Jobovy, ale ne, tento výrok skutečně pronáší tentýž Job, jenž prožil   rozpad všeho, na čem mu záleželo, rozpad sebe sama, ba i rozpad víry, naděje, a lásky.

Když Job naříká, je na místě s ním soucítit. Když ve svém zoufalství   obviňuje Boha, měli bychom mu to shovívavě odpustit. Když ale v jedné chvíli vyznává, že jeho vykupitel živ jest a nad prachem se postaví, měli bychom mu věřit. Věřme tomuto trpitel, on ví, co říká. Věřme lidem, setrám a bratřím, na které dopadly všelijaké rány podobné Jobovým, a oni přesto neztratili víru ve vykupitele, či právě tehdy, ve chvílích soužení a rozpadu všeho, ji znovuobjevili a drželi se jí. „Vím, že vykupitel můj živ jest„“  to zní opravdu  útěšně a jistotně, přitom ale netriumfalisticky, tíše a  komorně, jako arie z Haendelova  Mesiáše, I know thet my redeemer liveth“  která tento verš z knihy Jobovy učinila slavným.

Uprostřed Jobových nářků a žalob se rýsuje podoba křesťanské naděje proti smrti. Ta nepotřebuje představu duše oddělující se ve chvíli smrti od těla, ani vtělení této mé duše do jiného těla, ba ani představu znovuoživených mrtvol, ke které svádí formulace Apoštolského vyznání „věřím v těla z mrtvých vzkříšení“. Zkusme alespoň dočasně vypnout jakékoli fantazírování, co s námi bude, až umřeme, a nechme své srdce prosytit jobovskou vírou, že on je živ, můj vykupitel. To stačí, víc nepotřebuji, on si se mnou, s mými nářky, s mou bolestí, i s mou smrtí poradí.

„ Já vím“, říká Job. Dalo by se to také přeložit „poznal jsem“ Job ví, že vykupitel živ jest, protože to poznal, učinil tu zkušenost. Asi v letech svého dlouhého a do přichodu katastrof požehnaného života to poznal. Když mu bylo dobře, v dobách prosperity, tento úspěšný farmář nezapomínal na Boha, byl mu vděčný, děkoval za to dobré, co přijímal z jeho ruky. A když přišly katastrofy, nemoc, bezmoc a bolest, musel to všechno ze sebe vykřičet, někdy až rouhavě , ale  zároveň se mu otevřela v jeho srdci napsaná stránka se součtem darů, které přijímal, když mu bylo dobře.  Vybavilo se mu, jak dobrý  byl a jak dobrý tedy je Bůh.

V tom je Job příkladný, a Bohu díky. ne zcela jedinečný. Každý, kdo se naučil děkovat Bohu za jeho velká i malá dobrodiní, třeba po dlouhých letech si vybaví nějakou situaci, o níž může zpětně povědět,  že tehdy mne dobrý Bůh  podržel, zachránil a  požehnal.  To jeho  oživující dech mne tehdy unášel, ano,  a já už  tehdy  nejasně ale silně cítili, že  tím směrem, kam mne chvíli nesl, on věje dál, až za naše  mládí, za naše obzory, naše zážitky, za naši míru štěstí a blaženosti.  Já to teď vím: ne proto, že  jsem to někde vyčetl,   ale že jsem to poznal, zažil, prožil, uložil   do paměti, která se dotekem Ducha svatého dokáže náhle oživit.. Je na stránkách mého srdce napsáno, že můj Pán a vykupitel tiše, neokázale, rozkládal nad mnou křídla, a dotek jeho perutí  hladil,  mnohokrát mne osvobodil z tísně,  dovolil mi mockrát  hledět  skrze zelené listy na i modrou oblohu, dovolil mi vstát, když jsme padl, uzdravil,  když jsem byl nemocen,  odpustil, když jsem selhal  a dal odpustit, když se protii mně kdo provinil. A ted to své poznání shrnuji do jedné věty:  „Vím, že vykupitel můj živ jest.“

Slovo vykupitel  nám možná  zní trochu vzdáleně.  My už nemáme osobní zkušenost s otroctvím,  nezažili jsme, jaké to je, někdo  přijde  na trh, -tak to prý dělal svatý Václav-,  otroka  vykoupí, a dá mu svobodu. To slovo ,které stojí  v hebrejském textu (goel),   můžeme  přeložit  i jinak, třeba jako ochránce, nejlépe asi jako  zastánce. Takovým osobním zastáncem  byl  v izraelské pospolitosti  někdo z příbuzných a zastupoval toho, kdo se ocitl v nouzi, ba v případě potřeby zafungoval i jako  mstitel.  Známe z bible  příběh o ovdovělé ženě  Růt, jejímž  zastáncem se stal  vlivný a bohatý Boáz  a dobře to dopadlo, narodil se jim synek Obéd, jehož vnuk se jmenoval David a ten se stal králem. Za zastánce izrelského lidu je označen sám Hospodin, spjatý se svým lidem úzce, až bytostně.  A stejně bytostně  je  Hospodin zastáncem  ztrápených,  vdov a sirotků, bezprávných  a pronásledovaných, nemocných,jobovsky trpících  a umírajících.

Před chvílí Job chmurně předpověděl „Jámě řeknu  tys můj otec, červům  matko má, má sestro,.. závory podsvětí  za mnou zapadnou“,   Teď dodává výklad :  jen ať si ty pekelné závory zapadnou, nevadí,  za mým zastáncem nezapadnou,  on si neustlal lože ve tmách,  jeho červi neprovrtají, jeho  nesežere nic, ani má bolest, má beznaděj, ani mé žaloby, mé rouhání.  I když já umírám a brzy budu mrtev docela, můj  zastánce a vykupitel je živ, tak zní Jobova árie plná vděčnosti a naděje.

A když tu árii necháme v sobě rezonovat, zjišťujeme, že z oněmnění ,které způsobila bolest a bezmoc, může povstat zpěv a v temnotách  zazářit světlo.  On  žije  a bude žít. Ty naše poslední věci   pro  zastánce ,patrona našeho,  poslední nejsou.  I pro nás se mohou stát předposledními, vždyť poslední slovo má ten, který mne utkal v životě mé matky a  ví o mně víc, než vím o sobě, zná mé kosti i mé stezky, on je ten první i poslední, on je Alfa i Omega, on je celá abeceda. On se mne zastává, ujímá se mé pře  proti silám zmaru, proti  pocitu,  že Bůh mne ničí, proti  temným  složkám  mne  samého, proti rozkladným procesům uvnitř mne.

Nedávno jsme po pohřbu jedné naší sestry s pozůstalými přáteli v rozhovoru dospěli téměř jednomyslně  k doznání, že sice umíme odříkat Apoštolské vyznání víry, ale článek o těla z mrtvých vzkříšení odříkáváme  mechanicky, bez vnitřního ztotožnění a že představa zmrtvýchvstání dávno pohřbených, zetlelých či na popele spálených ostatků nám žádnou útěchu ani povzbuzení nepřináší. Ale my si nic takového představovat nemusíme! Vystačíme si s vírou, že on vstane, on se postaví. To hebrejské slovíčko znamená opravdu docela prosté  vstávání, povstávání  ze sedu či lehu, z nečinnosti k činnosti.  Však často se ozývá v žalmech prosba „povstaň, Hospodine“.  Z polohy božského klidu   povstaň do polohy zastánce, zástupce, ba přímo do boje proti nepřáteli, jenž ničí ty, kdo patří Bohu. A povstane Bůh, a rozprchnou se nepřátelé, vyznává žalmista. Zůstaňme u toho, že Bůh povstává, když my ležáci už ani vstát nedokážeme. Pusťme si k srdci, že on definitivně povstane nad naším prachem, nad tím, v co se  já rozpadnu, v co se rozpadli ti, které jsme milovali. Jestli se moje duše ve chvíli klinické smrtí odděluje od těla, jestli jde pak přímo vzhůru či musí projít jakousi očistnou stanicí duší, to všechno jsou otázky druhořadé. Otázka první důležitosti je, zda víš, podobně jako Job, že nad naším prachem se postaví ten, který nás má v paměti, který je naším zastáncem proti vší nicotě, zmaru, zoufalství, hříchu a smrti.

Berme Jobův životní příběh jako návod, jako životní program. Snažme se žít poctivě a bezúhonně jako žil Job, děkujme Hospodinu vždycky: i tehdy se k tomu přinuťme, když nám něco bere. O to upřímněji mu děkujme, když nám něco dává, a on každému z nás toho dal a dává hodně. Zapisujme si do srdce jeho dobrodiní, všecko krásné a milé, čeho se nám dostalo a dostává, i to, co se povedlo nám, neboť všechno dobré, i to námi povedené, pochází od něj. A když si tu stránku vděčnosti ve svém srdce hustě popíšeme, smíme doufat, že i ve chvílích nemoci a bolesti z nás vytryskne píseň chvály za to, že náš vykupitel je živ a my také živi budeme.

Amen

25Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.