Sté výročí vzniku Českobratrské církve evangelické v roce 2018

V roce 2018 si připomeneme sté výročí založení Českobratrské církve evangelické. Zároveň uplyne sto let od konce prvé světové války a následného rozpadu Rakousko-uherské monarchie, což není souvislost ryze náhodná. Jako občané monarchie, byli čeští a moravští evangelíci augsburského a helvetského vyznání (k těmto dvěma konfesím jim bylo umožněno se přihlásit po vydání tolerančního patentu v roce 1781) podřízeni evangelické církevní správě, jejímž ústředím byla Vrchní církevní rada ve Vídni, která po vydání Protestantského patentu v roce 1861 nahradila dosavadní konzistoř. I když měli v Čechách a na Moravě své nižší církevně-správní orgány (superintendence, senioráty a sbory), rádi využili převratných událostí spjatých se vznikem samostatné Československé republiky k tomu, aby se od vídeňského centra definitivně odloučili a aby naplnili ideu svobodnějšího rozhodování o vlastních záležitostech včetně stále živých snah o výraznější příklon k tradicím české reformace a zavedení presbyterně-synodního zřízení v církvi.

O větší samostatnost a svobodné navázání na tradice české reformace usilovali ostatně již dávno předtím (povolení české (bratrské) konfese si přáli již v  roce 1848). Po vydání Protestantského patentu v roce 1861 získávaly jejich tužby také prostor v nově vycházejícím evangelickém církevním tisku. Na druhé straně je třeba říci, že ovzduší doby sklonku 19. století vedlo mimo jiné k tomu, že duchovní rozměr této problematiky byl často zastíněn důrazem na její národní, historizující a politický podtext. Více či méně přítomné snahy o českou církevní autonomii pak zesílily počátkem 20. století uspořádáním prvního celonárodního sjezdu českých a moravských evangelíků (1903), jsou rovněž spjaty se vznikem Kostnické jednoty, mezidenominační organizace českých evangelíků (1905), s oslavami pětistého výročí Husova upálení (1915) a posléze s jednáním představitelů obou konfesí o budoucím sjednocení evangelických církví augsburského a helvetského vyznání (1917). Sklonek podzimu roku 1918 pak už jen nabídl příležitost zúročit předešlé ideje a plány na ustavení samostatné české evangelické církve, hlásící se k věroučným tradicím české reformace. Nelze zapomínat na to, že doba byla jednoznačně národnostně vyhraněná, což tehdy s těmito snahami českých a moravských evangelíků výrazně souznělo (také němečtí evangelíci založili v roce 1919 v rámci ČSR svou vlastní Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku).