1.dubna jsme ve sboru otevřeli klub Baterka. V následujícím textu chci popsat jeho vznik i to, jak se jeho činnost vyvíjela a jak klub funguje nyní.
Jako mnozí lidé, v reakci na ruský vpád na Ukrajinu, i my jsme ve sboru intenzivně přemýšleli, jak Ukrajincům pomoci. Proběhlo několik sbírek, materiálních i finančních. Dalším nápadem bylo otevřít pro příchozí faru. Prvotní idea byla zřídit tu bezpečné místo, kde by nejen maminky s dětmi mohly pobýt, děti by si hrály, dospělí by se s dobrovolníky ze sboru věnovali češtině nebo si jen tak povídali. Tak jsme 1. dubna otevřeli klub Baterka. Do organizace klubu se zapojilo asi deset lidí, dohodli jsme se, jak budeme zajišťovat program každý den od 9 do 15 hodin a čekali jsme na příchozí. Nic moc se ale nedělo, během prvních čtrnácti dubnových dnů přišlo jen několik jednotlivců. Částečně za to může asi horší dostupnosti kostela, ale také se nám nepodařilo dostat tuto informaci mezi ty, kteří by naši nabídku mohli využít. Intenzivně jsme debatovali, jak pokračovat dál. Až někoho napadlo spojit se s ukrajinským centrem na studentských kolejích Větrník, kde žilo v té době asi čtyři sta uprchlíků, převážně žen a dětí. Lidé z Větrníku na náš dotaz zareagovali, požadavek byl, abychom na faře zřídili „školku“ pro předškolní děti. Nevím, jak pro ostatní, ale pro mne to bylo ze začátku trochu zklamání, s malými dětmi jsem nikdy nepracovala, byla jsem připravena na dospělé uprchlíky. Nicméně potřeba pomoci dětem byla jasná a ostatní členky Baterky, hlavně maminky s malými dětmi, vzaly tuhle výzvu rychle za svou.
Když jsme se rozhodly, že do toho půjdeme, bylo třeba ještě vyřešit spoustu věcí. Bylo nám jasné, že sami děti nezvládneme, většina z nás neumí ukrajinsky ani rusky, dětí mělo být až kolem dvaceti, měly být v této „školce“ celý den, mnohé z nich mohly být traumatizované. A pro každé z dětí půjde o nové prostředí, cizí lidi, věděly jsme, že to nebude snadné. Děti budou potřebovat jíst, spát po obědě, bude to chtít sladit program s programem sborovým. Také se nám nelíbila již velmi omšelá sborová místnost. Naštěstí se nápravy ujali Vávra Veselý, Martin Fendrych a Štěpán Nadrchal, kteří zbrousili staré parkety, Anna Fendrychová je natřela a pak se ještě vymalovalo.
Nakonec jsme postupně angažovaly čtyři skvělé ukrajinské ženy. Dvě z nich jsou placené naším sborem, dvěma hradí plat META, česká organizace pracující s dětmi – cizinci, která také platí obědy. Dvě Ukrajinky se ve školce střídaly dopoledne, třetí přicházela na odpoledne. A ta čtvrtá se ujala úkolu být tam celý den a vlastně každý den. Ludmila, „ťoťa Lůda“, jak jí děti říkají, je velmi mateřská, většina času chová několik dětí na klíně, zároveň je schopná organizátorka, obětavá, milá. Převzala iniciativu, školku měla na starosti hlavně ona a my Češky jsme se střídaly ve školce každé dopoledne, zajišťovaly jídlo, které často přivážel David Nadrchal na kárce z blízkého centra Oříšek, pomáhaly s dětmi, vnášely trochu češtiny. Děti byly ráno ve sborové místnosti, potom si hrály v parčíku za kostelem, po obědě pak odpočívaly na matracích, některé spaly, jiným Ludmila četla. Několikrát se ale program změnil – občas se šlo do parku s vodou na Hládkově, jednou se celá velká parta osmnácti dětí s ukrajinským a českým doprovodem vypravila do ZOO.
Děti přišly poprvé 20. dubna, během května a června jich přišlo každý den mezi deseti a dvaceti. Koncem června měl tento projekt skončit, ale META nás požádala, jestli by školka mohla pokračovat i bez účasti českých dobrovolnic, protože ty se měly rozjet na prázdniny. Ukrajinské děti se tedy v našem sboru scházejí dál, starají se o ně ženy z Ukrajiny. Ale spolupráce s naším sborem neskončila – několik dobrovolníků se v kostela párkrát v týdnu zastaví, aby zajistili, že je vše v pořádku. Eva Pleskotová a některé další ženy doučují děti češtině. Uvidíme, jak to bude dál po prázdninách, o tom se bude ještě jednat. Záleží také na tom, jestli ještě budou děti tuto školku potřebovat.
Z původní idey Baterky jako komunitního centra pro Čechy a Ukrajince zbyly tedy jedna až dvě hodiny češtiny týdně pro dospělé, které vyučovaly Jana Plíšková a Jana Mikešová. Místo centra vznikla školka. A vím, že to nakonec nikoho z nás nemrzelo. Děti nám přirostly k srdci, myslíme s láskou a dojetím na Niku, Sofinku, Lovu, Dymu, Arťoma a všechny další, které si pobyt u nás v Česku nevybraly, a nikdo neví, co je dál čeká. Jsme vděčné, že jsme je mohly potkat a kus cesty s nimi jít. A také asi nemluvím jen za sebe, když vnímám, jak nás v Baterce společná práce spojila, poznaly jsme se my navzájem lépe. I za to to stálo.
V týmu Baterky na fotce ještě chybí Monika Žárská, Markéta Majerová, Jana Plíšková, Jana Mikešová a dvě ukrajinské ženy.
Text Alena Fendrychová, červenec 2022
