5.1., FS ČCE Střešovice
Káže Jana Plíšková.
19Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval.
20U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů,
21a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.
22I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben.
23A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara.
24Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘
25Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš.
26A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘
27Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu,
28neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘
29Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘
30On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘
31Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
Sestry a bratři,
v kázání se soustředíme zejména na poslední verš: Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Jak to s námi bude po smrti, se nemůžeme odnikud dozvědět. Chováme různé naděje, s jistotou nevíme nic. Máme víru. Co kdyby nám ale někdo něco pověděl? Nějaký malý důkaz… Víru trochu utvrdit…. Jenže Bible je zrovna na obrazy zásvětna, na to, co bude po smrti, velmi skoupá. A jeden z mála obrazů je právě v našem podobenství.
Jako by to byla pohádka. Je tu dobro a zlo, pak výjev ze světa pro nás nepoznatelného, peklo a nebe. Boháč do pekla, chudák do nebe (i když slovo nebe se tady přímo nevysloví). Dobro, spravedlnost zvítězí.
Příběh sám je vlastně dost stručný, moc se nerozvine.
Co víme o boháči? Strašně málo. Boháč se tu nehodnotí, i když z popisu té situace se přece jen něco vyjeví. Slovo „boháč“ má v Bibli negativní konotaci, jde proti Božímu řádu. Mk 10,25 – „spíš projde velbloud uchem jehly než boháč do království Božího“. (Něco jiného je bohatství, v SZ je Božím požehnáním, je to dar Hospodinův, a proto je jasně svázáno s dobročinností, jako jsou desátky chudým, almužny, roky propouštění otroků a odpouštění dluhů, přenechávání části pole chudákům a tak dále.)
Nevíme, jak boháč žil, nevíme, proč je boháč. Odíval se vybraně, v řečtině doslova do „purpuru a kmentu“; purpur – nach – šarlat – je velmi drahé barvivo, kment je nejjemnější plátno – slouží pro oděv králů, pro velekněze. Boháč má královský oděv; královské chování ovšem ne. A vybraně jedl. Oblékal se a jedl – nic víc tu není. Prázdnota. Smyslem žití je luxus sám, s Bohem se tu nepočítá. Je známá věc, že mamon je na cestě k Bohu překážkou. Odtud taky boháčův nezájem o chudé a hladové…
A Lazar? Popis je velice vypovídající: Lazar je chudák, řecky – odkázán na cizí pomoc, z popisu to vypadá, že žije totálně k ničemu, zbytečně. „Lehával“, v některých překladech „byl pohozen, odložen“ – možná ani nemohl chodit. Pohozen u boháčových dveří.
A psi – to jsou nečistá, napůl divoká zvířata, olizování vředů jistě neznamená soucit; Lazar se nemůže jejich dotěrnosti bránit, psi ještě stupňují jeho ponížení. Vnucuje se tady obraz trpícího Jóba… Lazar nedostal ani to, co spadlo z boháčova stolu, podle kralických doslova ani „drobty, kteříž padali z stolu toho bohatce“ a sloužily jen k utírání mastných rukou na hostině a pak se házely na zem – ani to neměl.
Je tu ale ještě další kontrast těch dvou: Boháč nemá jméno! To bude skoro jistě záměr.
Význam jména ve Starém zákoně je totiž zcela zásadní! Jméno vyjadřuje podstatu člověka. Čí jméno je zapomenuto, to znamená jeho neštěstí, zmizení ze země.
My jsme jen jednou jako celá rodina navštívili Stát Izrael a v Jeruzalémě taky muzeum holocaustu – Jad vašem. Komplex krásných staveb, všechno maximálně vkusné a decentní, a obrovsky působící; a zdi jsou popsány jmény, kromě toho jsou ta jména pořád i slyšet – nejen kvůli působení na příchozí, ale kvůli obětem samým – nevymazat jméno! Název Jad vašem pochází z biblického verše z proroka Izajáše, který (ne celý) říká: „Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazeno.“
Lazar jméno má. Hebrejsky je to Elíezer = můj Bůh pomohl. Je to ironie? To asi sotva. Bůh je Lazarova jediná naděje, však příběh podle toho dopadne.
Co tedy dál? Umřel Lazar, umřel i boháč. Boháče pohřbili. Ale tím to dobré pro něho končí. Dostane se do pekla; a z veršů je znát, o co v pekle jde. Duší smažení, boháč má žízeň. Ale je tu jiný důraz – že je úplně sám. A vidí Lazara v lůně Abrahamově, ovšem přes nepřekročitelnou propast.
Lazara tedy andělé přenesou k Abrahamovi; o pohřbu tu není ani slovo. Přenesou ho adresně do Abrahamova klína. Proč je tady Abraham? Proč ne třeba svatý Petr? Abraham je praotec – Lazar se vrací domů, k otcům. Nemluví se o nebi, spíš můžeme říct – byl připojen ke svému lidu! Má se dobře.
Asi se shodneme na tom, že stavět na tomhle textu své představy o tom, jak to v pekle či v nebi vypadá, není patřičné. Ani by to se střízlivou protestantskou vírou nebylo v souladu. Proč v evangeliu podobenství je? Co nám chce říct? Abychom nebyli jako boháč? Abychom byli štědřejší k Lazarům, které kolem sebe máme? To jistě, ale to by bylo málo, navíc to dávno víme! Tak jsme byli přece vychováni – doma, v kostele, ve škole… – stavět mosty přes propasti, jako byla ta u boháčových dveří a jejíž ozvěnu boháč teď vidí v pekle.
Ale to pořád ještě nejsme u toho ohniska.
Milí přátelé, my přece známe ještě jednoho Lazara, z Janova evangelia. Toho, kterého Ježíš vzkřísil, bratra Marie a Marty. Lazarovo vzkříšení (J 11,1–44), takzvaně největší Ježíšův zázrak, místo aby utvrdilo víru, vyvolalo běsnění Židů a touhu Ježíše zabít, a s ním i Lazara (J 12,9–11). Proč to tady říkám? Možná je to jen shoda jmen? Tady se zázrak stal a podnítil to nutkání zabít Ježíše a s ním radši i Lazara. Podruhé, v tom našem příběhu, se o zázraku mluví taky. Proč by se Lazar nemohl na zemi ukázat? Jaké pozdvižení by někdo ze zásvětna vyvolal?!
Věřím, že jádro věci je právě tady. Až na konci. To celé předtím je nutné, ale spíš jako rámec; abychom lépe rozuměli. O chudáka Lazara nejde, ten vůbec ve hře není, všimněme si, že neřekne ani slovo. Skončí podle pohádkového scénáře. Zato anonymní boháč – ten jedná. Co se v tom maléru dá dělat? Co ještě zachránit? Sebe už ne, to je zřejmé, ta zpropadená propast se překročit nedá, podle řečtiny je „utvrzena“, je na věky. Tak aspoň ti živí, aspoň bratři! Dokud je čas – ještě pozdě není! Jenže boháč narazil na tvrdý odpor, Abraham na tohle nepřistoupí. A teď jsme u toho jádra.
„Kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou činit pokání,“ říká bohatec podle kralického překladu. To by pak bylo jiný kafe, to by byla rána z nebe. To by byl totiž důkaz!
Jenomže boháčovi bratři mají Zákon a Proroky, vše pro život zásadní je tam. Jen o pár veršů dřív se v evangeliu praví: „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“ Jediná čárka! Jestli to zásadní nevnímali, co by jim byl platný někdo z druhého břehu? Pomohlo by něco, co se vymyká fyzikálním zákonitostem? Opřeli by se o takový úkaz a hned začali jednat tak, jak to po nich (a taky po nás!) Zákon a Proroci chtějí?
Praotec Abraham svůj lid dobře zná. Říká: ne, žádné zázraky, žádné tance mrtvých. Jako kdyby věděl, co ty zázraky, které Ježíš konal, ty fyzikální NE zákonitosti, vyvolají. Hněv, zášť. Včetně toho hlavního, vzkříšení Ježíšova.
„Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ A co my? Jak se od Lazarových bratrů lišíme? Ten vzkaz určitě míří i k nám! Hlavně k nám! K nám žijícím, k nám věřícím, k nám často chybujícím a pochybujícím. Co by naši víru, naši eventuální nedověru podepřelo? Sáhnout si do ran?
Neklamme se. Největší zázrak přece mezi námi je – Ježíšovo vzkříšení. Co víc si můžeme přát? Amen
