17.11., FS ČCE Střešovice
Káže Marek Zikmund.
1Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha,
2takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.
3Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.
4Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.
5Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.
6Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.
7Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.
Slavíme neděli, svátek Kristova vzkříšení, zároveň slavíme Den boje za svobodu a
demokracii, svátek svobody. A do toho slyšíme pokyn: „Každý ať se podřizuje vládní moci.“
Možná vás napadne, jestli nejde o provokaci? Připomínáme si zápasy za lidská práva, za
svobodu pro všechny, přelom plný euforie v listopadu 1989, kdy se sesypal totalitní režim,
otevřely se hranice a spousta do té doby netušených možností. Listina základních práv a
svobod se stala součástí ústavního pořádku naší země. A od té doby vědomí našich osobních
práv prostupuje celé naše uvažování a chování. Od mateřské školy se učíme, na co všechno
máme nárok, co nás nemůže a nesmí omezovat. Svá práva si hýčkáme. A teď někdo přijde
s tím, abychom se podřizovali. Není to vytahování věcí, které už dávno nejsou aktuální, nebo
se zmiňují v nevhodnou dobu?
Odpověděl bych slovy apoštola Pavla, který o sobě říkal, že přišel zvěstovat evangelium vhod
i nevhod. Ať se to někomu líbilo či nelíbilo. Mně osobně se některé Pavlovy výpovědi úplně
nezdají, říkám si, jestli není až moc optimistický vůči státní moci. Koneckonců svým životem
popřel své tvrzení, že vládcové nejsou hrozbou těm, kdo jednají dobře. Cha chá, vždyť sám
několikrát ochutnal vězení jen proto, že podle svého svědomí jednal dobře, jen vládcům se to
nelíbilo. Byl řádným, bezúhonným občanem římské říše, přesto prolezl několika kriminály.
Co ho tedy vede k tomu, že tady kreslí až melodramaticky hezký obrázek státní moci?
Dejme stranou případy, kdy se tyto verše v minulosti zneužily ze strany vládnoucích i
ovládaných. Tím si nemusíme znechutit všechno, co tady Pavel píše. Jeho výzvy jsou
v mnohém inspirativní, právě v souvislosti s dnešním svátkem.
„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha.“
Vztah k moci, k politice, k věcem veřejným je součástí křesťanské zvěsti. Nemyslím tím
agitaci, ovlivňování, jak se máme zachovat, koho volit, to sem opravdu nepatří. To, že se tady
mluví o vládní moci, odkazuje na přirozenou věc, že všichni žijeme v nějaké společnosti, něco
od ní přijímáme a něco do ní vkládáme. Určitě nám není jedno, jak společnost a stát fungují a
kdo a jak nás reprezentují. Když vstoupíme do kostela, nepřestáváme být občany své země.
Řídíme se zákony, podřizujeme se státní moci a jde nám to o to líp, že víme, kdo disponuje
tou nejvyšší mocí. Tím je Pán Bůh, náš nebeský Otec. V nebi je trůn, pravdy a moci hlavní
sídlo. Jeho posloucháme více než lidi. Díky tomu víme, že než vznikla představa lidských
práv a nároků, lidé se potřebovali naučit naslouchat, poslouchat vyšší autoritu, uvědomit si
své hranice. Aby byl Boží lid schopný doputovat do zaslíbené země a užívat zaslíbené
svobody, dostal Desatero a další zákonná opatření, která jej ukázňovala a uschopňovala pro
další desítky a stovky let. Člověku sluší podřizovat se vyšší moci, pravá svoboda je založená
na pravidlech a jejich respektování.
Jako církev, živená biblickými příběhy, máme v sobě zakódováno, že Bůh je Bohem řádu a
nikoli nepořádku, Bohem pokoje a ne nepokoje. S tím souvisí náš zájem o to, v jakém řádu
žijeme, proto se modlíme za všechny, kdo spravují naši obec a stát, proto naše zvěstování
nemůže ani tyto věci veřejné vytěsňovat. Hodnoty, které nesou společnost jako pravda,
svoboda, rovnost, spravedlnost jsou úzce propojené s křesťanskou vírou, se vztahem k Bohu.
Budeme-li žít opravdově svou víru, má to dopad na celou společnost. Církev si sice zvyká na
odluku od státu, ale hodnotově s ním zůstává propojená. To jen proletáři a totalitáři všech
zemí se snažili církve zašlápnout nebo alespoň odsunout na okraj, izolovat, aby jim
nepřekážely v jejich plundrování a znehodnocování hmotných i duchovních statků. Nadmíru
se jim to dařilo celých čtyřicet let, i díky tomu, že ovládanému lidu namluvili, že staré
hodnoty už nemají platnost. A že zdrojem veškeré moci je pracující lid a ten rozhoduje, co je
správné a co ne, co je hodnotné a povolené a co trestáno. K jaké pohromě a bezduchosti to
vedlo, si dobře pamatujeme.
Právě vzpomínka na to, co tu bylo před 35 a více lety ukazuje, jak je svoboda cenná a zároveň
křehká. Je třeba o ni bojovat, pečovat a také ji kultivovat – svobodě se daří při respektování
vyšší moci, která nás přesahuje. My můžeme dodat: svobodě se daří v poslušnosti vůči Bohu.
S tím souvisí, že vládní moc má u apoštola Pavla kladné znaménko. Mohl oprávněné být
kritický, podobně jako před ním proroci nebo později autor Janova Zjevení nebo ještě později
Tomáš Chelčický, který uznával jen zákon Boží, zatímco stát odmítnul jako pohanskou
instituci. Ne tak Pavel. Ví dobře, že vláda a celý stát je tvořen lidmi, často pochybnými, přesto
jsou nástrojem nutným a v zásadě dobrým. Jak píše: „Vláda je Božím služebníkem k tvému
dobru.“ Dnes bychom řekli, že je nástrojem pro společné dobro a obranou proti zlu. Proto je
součástí Pavlova i našeho zvěstování i našich modliteb. Je jisté, že naše víra a naděje se o nic
z toho neopírají, své pravé občanství, jak dodává Pavel, máme v nebesích. Tam je trůn pravdy
a moci, tam je náš pravý domov. V tuto chvíli jsme ale doma tady a hodně záleží, jakou
podobu naše společná domácnost bude mít. Převedeme-li Pavlova slova do dnešní doby,
slyšíme výzvu, abychom si vážili svého státu, demokracie, svobody, těch, kteří k ní přispěli,
všech prostředků, které udržují mír, spravedlnost a pokoj. Naopak tu neslyším žádné nadávání
směrem k pánům nahoře a cynické zpochybňování všech dobrých úmyslů. Učíme se tu
pozitivnímu vztahu a důvěře k institucím, tak důležitým pro náš život ve společnosti i v
církvi. Věřím, že tomu Bůh přeje.
K tomu bych rád dodal, že nevyzývám k žádnému hopsajícímu vlastenčení s pokřiky: Kdo
neskáče, není Čech. Tyhle věci mě naopak brzdily před pocitem a projevy národní hrdosti, to
vytahování vlajek, jen když se zrovna hrál hokej, nebo se na náměstích proti něčemu
demonstrovalo. Pravé vlastenectví je něčím jiným, pozitivním. Evangelický farář a národní
buditel Jan Kollár tomu věnoval jedno celé kázání: „Pravé křesťanské vlastenectví záleží
v náležité známosti vlasti, v obhajobě jejích ústavů (úřadů), ve snášenlivosti mezi
národnostmi a církvemi, v rozšiřování moudré svobody a osvěty mezi obyvateli.“ Myslím, že
to není daleko od toho, co píše apoštol Pavel.
Mám za to, že v našem prostředí, českém i evangelickém dlouho panovala podezíravá
nedůvěra vůči institucím a všemu oficiálnímu. Někdy oprávněně, dnes už jsme snad jinde.
Učíme se jeden druhému více důvěřovat a respektovat, ve společnosti i v církvi. Přece věříme,
že zdrojem veškeré moci je Bůh – On je náš Pán a Král – a od poslušnosti vůči němu se odvíjí
i vzájemná důvěra, respekt a pravá svoboda. Amen
