Jan 20, 24 – 29

28.7., FS ČCE Střešovice

Káže Jana Plíšková.

24Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
25Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
26Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“
27Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“
28Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“
29Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Sestry a bratři, C. G. Jung řekl, že pravda poplatná smyslům, závislá na zraku, hmatu, sluchu může stačit rozumu, ale nedá smysl lidskému životu. Jakoby Jung mluvil o našem příběhu.  

„Nevěřící Tomáš.“ Tenhle pojem prostoupil myslím dost povšechně českou ateistickou veřejnost, stejně jako třeba milosrdný Samaritán. I nevěřící si prostě ten pojem oblíbili, ač zpravidla zrovna ti nemají tuchy, oč jde, a kdyby věděli, nic by jim to většinou stejně neřeklo. Ale s pojmem zacházejí, přivlastnili si jej. Jsme nevěřící Tomášové, potřebujeme důkazy. To je to, na co dnešní společnost slyší, čemu věří. Vědecký přístup. Já bych tomu vašemu bohu třeba i věřil, ale kdyby mi ho někdo dokázal! A učedník Tomáš jako kdyby k tomu té nevěřící většině trošku nahrával. Tahle většina ovšem už neví, jak příběh skončí, do čeho vyústí. A i kdyby něco náhodou tušila, stejně by byla vedle. Nevěřící Tomáš je totiž pojmenování přinejmenším sporné, spíš dokonce zavádějící. 

Tomáš zcela jistě není nějaká záporná postava. Vraťme se kousek zpátky. To jsme dnes nečetli, ale o odstavec dřív než je tady ta scéna s Tomášem, se píše, jak to bylo, když se Ježíš po vzkříšení ukázal učedníkům poprvé. Když mezi ně přišel, Tomáš tam nebyl. 

Učedníci jsou za zavřenými dveřmi. Není vlastně jasné, proč se sešli. Byl to první den po sobotě, mohlo to být i regulérní křesťanské shromáždění. Ale za zavřenými dveřmi – ty nám říkají, že se báli. Představme si jejich situaci. Určitě museli mluvit o tom, co se zrovna stalo. No bodejť by ne. Ježíš je po smrti, nenávist nejen velekněží a dalších vůdčích postav i vůči nim je hmatatelná, možná i jim jde o život. Hlouček semknutých a ztracených. Ani tihle Ježíšovi nejbližší přece nechápali, nerozuměli, nebylo jim jasné, jak celá věc skončí; a teď to vypadalo dost neslavně. Žádný král, žádná sláva, žádné vítězství; a logický strach.

Ale zavřenými dveřmi přichází Ježíš. Učedníkům ukázal ruce a bok a oni se zaradovali. Tohle se mi zdá trochu moc stručné – na vyjádření toho, co asi cítili, jak jim asi bylo. Však si to představme! Přichází ten, kdo byl ukřižován a umřel. Vždyť to musel být šok! Ale pak jim to dojde. Nazřou. Protože vidí! Protože vidí a slyší Ježíše, vidí rány na jeho rukách a boku. Jestli věřili vzkazu Marie z Magdaly, která podle Jana viděla první prázdný hrob, tady není úplně jasné, u synoptiků to vypadá, že spíše ne – tam se praví, buď že nevěřili, nebo pochybovali, u Lukáše se zděsili, že vidí ducha. 

A Tomáš tedy s nimi poprvé nebyl. Nevíme proč, ale jedno je jasné – že se neschovával. Čili se nebál? Vypadá to tak; ostatní se schovávali, on ne. Četli jsme o něm v prvním čtení – když šel Ježíš uzdravit, vlastně vzkřísit Lazara, Tomáš řekl: Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním. Se smrtí počítal. 

A teď tedy, osmého dne, přesně za týden v neděli, Ježíš přichází zavřenými dveřmi znovu. Zase jsou učedníci pohromadě, proto nabízím tu variantu, že se jednalo o bohoslužby, a tentokrát tu Tomáše nalezneme. 

Co víme z biblického čtení jistě? 

Nevěřil ostatním, že se se zemřelým potkali, že je Ježíš navštívil. On sám neuvěří, ne dokud Ježíše taky nespatří, ale dokud si nesáhne do ran. Alespoň to tak říká. Ale když se tedy tu druhou neděli s Ježíšem střetne, najednou pohled tváří v tvář stačí. Stačí Ježíšovo pobídnutí – tak si sáhni, dotkni se… Stačí to dokonce až tak, že z jeho úst tady zazní to slavné Tomášovo, nejsilnější biblické vyznání: můj Pán a můj Bůh! Nazve Ježíše Bohem! Proto ta neporovnatelnost s českou nevěřící většinou.

Ježíš přišel znovu právě kvůli tomuhle takzvaně nevěřícímu Tomášovi. Ví o jeho pochybách. A nezlobí se na něho! Záleží mu na něm, má ho rád. Záleží mu na tom, aby Tomáš uvěřil – tak, že mu nabízí si sáhnout; osahat si to. Jenomže Tomášovi najednou bohatě stačí, že se s Ježíšem potkal. Že ho vidí. Byl ukřižován, umřel a byl pohřben, a teď je tady s námi. Proč ještě sahat do ran? Jakoby nazřel, že by tím osaháváním spíš něco zkazil… | 

Milí přátelé, Tomáš k nám mluví. Je nám blízký a pomáhá nám. Dobře si pamatuji své začátky návštěv kostela a spíš náhodné listování Biblí. A moc dobře si pamatuju, jak mě přesně tenhle oddíl nakopl, bylo to jak rána z nebe. Ten text byl psán pro mě. 

A tenhle můj vjem podepřeli i velcí křesťanští myslitelé – svatý Augustin řekl: „Tomáš pochyboval, abychom my nemuseli.“ A papež Řehoř Veliký (ten žil kolem roku 600) řekl: „Tomášova nevíra nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků.“ 

Brát si tedy Tomáše do úst jako nevěřícího je omyl, je to scestné. 

Jak jsem už mluvila o těch důkazech – příběh jakoby bezděky, ale opravdu jen na první čtení, těm novodobým tendencím hledat „důkazy“ nahrával. „Vědecký“ svět by to rád. Až mi to dokážete. Až mi toho vašeho boha někdo ukáže. Laboratorně, měřitelně. Jak se ale víra může opírat o důkaz? Jeden moudrý rabín řekl – víra je odvaha žít s nejistotou. 

Tomáš není člověk 19. a 20. století, potřebující důkazy. To dotknout se ran tady neznamená fyzikální měření ani laboratoř s mikroskopem. Tomáš není ignorant, proto přece za ostatními přišel; Tomáš je autentický věřící, ovšem nestačí mu poslechnout si, že jiní viděli. Tomáš hledá, a hledající pochybovat musí. Není lhostejný. Dotknout se ran, to je osobní, hmatatelná zkušenost. On se dotkl ran tím, že Ježíše spatřil. Můj Pán a můj Bůh. Ježíš ho bere vážně, přišel jen kvůli němu. To „sáhni si, Tomáši“ není odsudek! Rozumí mu. Rozumí Tomášovi, rozumí taky nám. 

A když Ježíš říká „blahoslavení, kteří neviděli“, o kom mluví? Vždyť učedníci viděli! Můžeme tedy klidně připustit, že to jsme například my, dnešní bratři, dnešní sestry. 

Sáhnout si do ran, to znamená mít tu autentickou, hmatatelnou zkušenost. Což je ovšem úplně jiné patro než nějaký důkaz. Ježíš Kristus trpěl za nás, za nás byl ukřižován, nese naši bídu, nese na svém těle naše rány. Rány tohoto světa, a taky rány církve. Co by to bylo za svět, co by to bylo za církev, kdyby neměla rány a odřeniny? A ty rány jsou nezhojeny – to je podstatné. To je ten úhelný kámen. Jak se tedy jeho ran dotknout? Přece tak, že si jsme hmatatelně vědomi ran a bolestí našeho světa. Vždyť to je ono, to je, oč tu běží. Nic se nesmylo, nesmazalo, nezhojilo; jde o to, že tedy tyhle rány, šrámy dokážeme nést spolu s Kristem. Co to je za rány, víme. Jak dlouhý by to byl seznam? Sirotčince, koncentráky, pasťáky nebo zločiny s jejich původci, ať jsou v lochu, nebo na svobodě, děsivé nemoci… Jsme si těch ran těla Kristova opravdu vědomi jako Tomáš? Dotknout se ran. Dotkneme se v pasťáku, ale dotkneme se přece taky v kostele. Mezi svými, v kruhu u večeře Páně, když lámeme chleba, tělo Kristovo. I v tom pasťáku i u večeře Páně jsme u Ježíše – bez distance. 

Tomáš je didymos – dvojče. Možná to má znamenat právě tu jistou rozpolcenost – věří i pochybuje. Jako my. Taky věříme, a přitom pochybujeme. Za to se myslím nemusíme hanbit.  

Dotkněme se ran a vyznejme s Tomášem – můj Pán a můj Bůh. Amen