Stream bohoslužeb
PDF s kázáním

2.6., FS ČCE Střešovice

Káže Miloš Rejchrt.

11Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.

Sestry a bratři,

je-li  Boží milosrdenství nekonečné,  jak to jde dohromady s nekonečným  trápením v nějakém horkém pekle, kde je věčná žízeň a ani kapka vody? Opravdu existuje peklo, jak ho zaznamenává Ježíšovo vyprávění o boháči a Lazarovi ?

To s určitostí nevíme. Asi nějaké peklo bude, když  podle Apoštolského vyznání do něj Kristus po své smrti před  vzkříšením  sestoupil.  Jak to tam ale  vypadá, co se tam všechno děje a jak se tam trpí, to se četbou Bible nedovíme.  Však ani vyprávění o boháči a Lazarovi není reportáž o životě v pekle, nýbrž varování před cestou do pekel, vyjádřené příběhem.

Líbí se mi označení  tohoto příběhu titulkem  „poselství pro pět bratrů“. Ano, to je výstižné,  jde tu především o bratry,  kteří ještě žijí, když boháč už zemřel a  Lazar taky.   Co ti bratři  mají dělat, co my bratři a sestry máme dělat, pokud jsme naživu, jak se chovat na tomto světě dnes a nyní, o tom je podobenství o boháči a Lazarovi.  Stejně jako těch pět boháčových bratrů si máme vepsat do paměti, že naše vztahování se k druhým lidem, zvláště k lidem v nouzi,  je převelice důležité a  takříkajíc  dalekonosné, ono se to nese až  do té  budoucnosti, která přesahuje vyměřený počet našich dnů a let.

Pět bratrů stojí  před výzvou buď-anebo.  A my právě tak.  Budou-li se bratři chovat jako jejich zesnulý sourozenec, stejně  jako on  skončí v pekle. A jak se mají chovat ?

Tato otázka je už dávno zodpovězena.  Přece tak, jak velí Mojžíšův zákon a proroci, jak je uloženo v celé tradici Božího lidu, Izraele. „Co chcete, aby lidé činili vám, to čiňte  vy jim“ – tak shrnuje poselství zákona i proroků sám Ježíš. Kdo  si pustí  k srdci  výpovědi  Písem svatých, tomu bude zřejmé, jak přistupovat  k bližnímu, který se ocitl v nouzi a domáhá se naší pomoci. „Ochotně otvírej svou ruku svému utištěnému a potřebnému bratru“, četli jsme v páté knize Mojžíšově.

A nejde tu jenom  o jakousi sousedskou výpomoc sestrám a bratřím v rodině či nějakém rodovém, národním společenství.  Čteme v III.Mojžíšově (19,34) „Kdo s vámi bude přebývat jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců. Budeš ho milovat jako sebe, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské“.

Kdybychom z celé Bible znali jenom Desatero, tak už  známe  to podstatné. Sice přikázání „miluj svého bližního jako sebe samého“  na  dvou deskách zákona vytesáno není,  ale lze ho vyčíst mezi řádky. Jak  nám poradil Martin Luther, tak z  toho, co Bůh zakazuje,  můžeme a máme vyvodit, čeho si žádá. Když zakazuje zabíjet, přikazuje tím pečovat o život a chránit ho. Když zapovídá falešné svědectví proti bližnímu, nabádá nás,  abychom o bližním mluvili hezky a přimlouvali se za něj u Boha. Nu a přikázání „nepokradeš“  je výzva k štědrosti, k otvírání srdce i pěněženky ve prospěch těch druhých, jimž náš majetek může pomoci. Nakonec pro nic jiného tu  pozemské bohatství není, než aby sloužilo lidské vzájemnosti, ba dokonce aby zacházení s ním bylo projevem lásky k bližnímu. Samozřejmě, když se s ním dají a mají dělat tak veliké věci, musí se s ním i dobře hospodařit, rozmnožovat ho, z pěti talentů stříbra nadělat pokud možno deset, a hlídat, aby se to všechno nerozkradlo, ale to už je zase jiná otázka.

Bohatý muž, o kterém jsme četli, že skončil  v pekle, při správě  pozemských statků  selhal. Nedokázal  převést  přikázání „nepokradeš“ do pozitivní polohy. Možná to byl zdatný bankéř a podnikatel, své bohatství úspěšně  rozmnožoval, aniž při tom  kradl,  ale s určením svého bohatství se minul. Kulinářské zážitky a móda, to bylo jeho, tomu se věnoval. Nuzného, nemocného člověka přede dveřmi svého paláce si nevšímal.  A k čemu je bohatství, když pak přes hromadu svého majetku nevidí člověk bídu druhých lidí, když necítí, že jejich bída je i jeho věc?

Ten boháč  za svého života  přeslechl  výzvu Božího zákona  „miluj bližního svého jako sebe “. Nepřijal ji za svou, ač ji  nejspíš dobře znal a mnohokrát v synagoze slyšel – však nazývá Abrahama otcem a ten mu odpovídá synu, patří tedy ten dobře situovaný muž mezi vyznavače abrahamovského náboženství. Snad ani  nebyl nějak agresivně zlý, však tomu bezdomovci  toleroval polehávání před vraty svého paláce a nevadili mu ani ti psi,  se kterými se  chudák Lazar  skamarádil.

Bylo mu to jedno.

Dostatek, natož přebytek pozemských statků, sebou nese všelijaká osidla a pasti. Člověk podnikavý  a ekonomicky  úspěšný  se snadno  stane nevšímavým vůči těm  nepodnikavým a ekonomicky neúspěšným, začasté jimi začne i pohrdat,  jeho srdce  se  zatvrdí a špatně to s ním dopadne. Cesta do pekel je dlážděna lhostejností.

Špetku soucitu v sobě však ten zbohatlík, t.č. v horkém pekle, přece jen zachoval. Rozpomněl se  na své bratry a rád by jim nějak pomohl a varoval je, aby nedopadli jak on. Jenže  čas k tomu příhodný už pominul.  Za svého života, kdy  byl čas příhodný, měl jiné starosti i radovánky. Mýlí se ten člověk,  že kdyby nějaký vyslanec z pekla  jeho bratry navštívil, otřáslo by to jimi a dali se na pokání. Otec Abraham  musí boháčovi  vysvětlit,  že ani takový očividný zázrak by tu nebyl nic platný. Kdo nedá na Mojžíšův zákon a na proroky, ten by se možná zhroutil hrůzou, kdyby se odkudsi z pekelných hlubin  vynořila oživlá mrtvola a začala ho umravňovat,  ale svůj život by nepolepšil. Proměna srdce kamenného v masité se neděje šokovou terapií, ale nasloucháním  Božímu hlasu, který k nám tiše  promlouvá z Písem svatých. Takže ani my nespoléhejme na mimořádné úkazy a události. Pakliže dnes nejsme svědky očividných zázraků, jaké konal pozemský Ježíš, v podstatě o nic nepřicházíme, vždyť víra zázraky nepotřebuje a s nevěrou ani zázrak nehne.

Když mám kázat  na oddíl z evangelia  obsažený v tradičních postillách, vždycky se podívám, jak na něj kázal  Jan Hus. Mistr Jan ve svém kázání nenašel  pro boháče  žádnou polehčující okolnost, ba předem vyvrací jeho eventuální tvrzení, že žebrák  před jeho dveřmi je jen přestrojený mlsoun, který chce lahodné krmě a peníze. Ne, tento chudák nebyl podvodník,  nic nepředstíral, byl skutečně nemocný, vředů plný, a chtěl se nasytit alespoň chlebovým těstem, kterého hodovníci užívali jako utěrku mastných rukou a po použití házeli na zem. Hus se zastává Lazara  jako skutečného, nefalšovaného bezdomovce.

Ovšem i Hus připouští, že není lazar jako lazar a ne vždy je žebrota výrazem skutečné nouze.Takže ani v Husově době,  která almužnictví spíše podporovala jako žádoucí množení dobrých skutků, nebylo  docela jasné, komu a kdy se má skutek milosrdenství prokázat.  Ani dnes to není  docela jasné.

Když vidím v pražských ulicích či prostorách  metra žebráka a ještě hůře žebračku, tak přiznávám, že si nikdy nejsem jist, jak se správně  zachovat,  a ať něco dám nebo nedám nic, vždycky se cítím tak nějak provinile. A ještě bezradnější jsem býval před lety jako farář v činné službě. Snad  každý kolega farář ve službě by mohl  vyprávět, jak to je, když na faru  přijde  člověk, kterého prý přepadli a okradli  a on nemá ani doklady, ani peníze na vlak na cestu domů.  Jak spolehlivě rozeznat  skutečné  chudáky od  těch, kteří  dokáží šikovně zobchodovat  i lidský soucit, to stále ještě nevím a přibývající léta  mi v tomto ohledu žádnou  moudrost nepřinesla. „Potřebný ze země nevymizí“ konstatuje už zákon Mojžíšův  a  Ježíš sám potvrzuje tento výhled  výrokem „chudé vždycky s sebou míti budete“. Nu  a jak to tak vypadá, příslovce „vždycky“ zahrnuje i naši neschopnost  rozpoznat   vskutku potřebného chudáka  od  nestydatého  podvodníka. Až do skonání světa budeme  hledat odpověď na otázku,  co je správná, účinná pomoc lidem potřebným, která by nezahanbila ani je, ani nás.

Velice si proto važme  takových  sdružení, jako je Armáda spásy nebo Naděje,Charita, Diakonie, Čověk v tísni a všelijaké jiné  instituce s  jejich azylovými domy a středisky,  kde o naše skutečně chudé a zubožené  bližní pečují obětaví a zkušení pracovníci. Pamatujme na ně modlitbou i hojnými sbírkami. To je jedna z možností jak porozumět vzkazu pěti bratřím z Ježíšova vyprávění o boháči a Lazarovi.

Těch možností je ovšem mnoho, tak jako je mnoho  podob lidské nouze, která  čeká, že ji rozeznáme, tak jako ji na své cestě  rozeznal milosrdný samaritán a že ji nepřehlédneme, jako boháč  přehlédl nouzi Lazarovu.

Jedna  dnes  rozšířená podoba nouze  je, že i lidé, kteří  zdaleka na tom nejsou tak zle jako chudák bezdomovec Lazar, se cítí ublížení. Jako velkou nespravedlnost a ponížení  prožívají už to, že radovánky zbohatlíků nejsou  nachystány jim.  Dnes je tak snadné  cítit se odstrčen, ožebračen a ponížen, není snadné být  šťasten. Však duch doby naléhá, abychom  se  stále víc podobali boháčovi,  nádherně se strojili a  den co den skvěle hodovali. Odevšad na nás dotírá reklama a namlouvá nám, že  když  si nekoupíme  to či  ono, když  v létě nestrávíme dovolenou v té  které vychvalované destinací, nemáme vlastně kvalitní život, jsme chudinky, ne-li přímo socky.

Nepřizpůsobujme se  věku tomuto a jeho náladám, předvádějme sobě i lidem kolem nás, že kvalitní , naplněný život lze žít i ve skromnosti, že  i v  relativní chudobě, pokud není sžíravá, a ta naše  většinou není,  si lze dopřávat luxusní mezilidské vztahy, radost z daru života a pospolitého bytí, radost  ze společného chválení Boha za dobrodiní jeho mnohá. Patří k těm dobrodiním i to, že nežijeme jako bezdomovec Lazar a  nepotřebujeme žít jako boháč.

A nepotřebujeme  ani  žádné vzkazy z pekla, žádné šoky a katastrofy,  abychom  prohlédli a polepšili se.  Nám stačí  zákon Mojžíšův, poselství proroků a evangelium Ježíše Krista. Tam  nacházíme  povzbuzení k účinné lásce  vůči našim bližním i  ujištění, že Boží milosrdenství  se klene nad námi všemi, nakonec i nad tím nešťastným  boháčem. Však proto Kristus do pekel sestoupil, aby i tam zazněla osvobodivá zvěst o neskonalé Boží lásce. Amen.