Izajáš 33, 22

14.1., FS ČCE Střešovice

Káže Petr Pazdera Payne.

22Hospodin je náš soudce, Hospodin je náš zákonodárce, Hospodin je náš král, on nás spasí.

Jsou soudy tohoto světa, a jsou koncepty soudu probíhajícího nad či za či napříč tímto světem. Jedná se o soud absolutní. Soud Poslední, a to nikoli jen v časovém ale i kvalitativním smyslu; ve smyslu poslední autority. Dovolím si vyslovit tezi: Čím více je zpochybňován a odmítán jakýkoli absolutní soud, tím více se prosazují soudy světa. Někdy až drasticky a všetečně. Totalitní režimy, které popírají Boha a jakékoli náboženství, mají sklon vytvořit systém, v němž je člověk permanentně souzen. Tak třeba v současné Číně existuje jakýsi bodový systém, který zaznamenává, vyhodnocuje a odměňuje veškeré poklesky člověka. Vše vede k celkové bilanci. K téhle náhražce Posledního soudu. Právě proto, aby komunistická strana mohla vládnout nad životy lidí, musí popřít jakoukoli jinou autoritu a násilně potlačovat veškerá náboženství, ať je to křesťanství, tibetský budhismus, ujgurský islám nebo duchovní hnutí falun gong.

Také v naší kultuře ovšem panují soudy nad lidmi, nejen soudy trestní či občansko-právní, ale je tu taky soud veřejného mínění a existuje soud skrze finanční ohodnocení. Soudit druhé, ale taky soud těch druhých, soud společnosti leckomu propůjčuje smysl života. S tím souvisí i jistá soutěživost a poměřování lidských příběhů. Sklízet potlesk, vyznamenání nebo aspoň lajky, být zkrátka pochválen. Mít pracovní postup, udělat kariéru. Vše jako by směřovalo k nějaké závěrečné bilanci a k nějakému nekrologu či slovníkovému heslu na wikipedii. Každý touží být ve finále pozitivně ohodnocen. Mít kladné životní saldo. Aby aktiva převážila nad pasivy.

Popírá-li se svrchovaný soud nad světem, nezbývá než přijmout jen a jen soud lidí, případně soudit sebe sama.  Nevěří-li se v soud Poslední, nezbývá než soud spoluobčanů, soud medií, soud institucí. Tyto soudy nabývají až hrozivé síly. Bezvýchodnost světa, který je založen pouze na soudu, to je krom jiného téma románu Proces Franze Kafky a některých jeho dalších textů, například povídky V kárném táboře. Zákon coby neprůstřelný systém nabývá podoby až šíleného a strojově neosobního mechanismu.

–

Systém neosobního soudu, to je něco, s čím se radikálně vyrovnává už Ježíš. Ježíš polemizuje s farizeji a zákoníky, kteří se vyžívají v souzení. A tu je třeba podotknout jedno podstatné: Tito sudiči se schovávají za systém, za domněle neomylný mechanismus Zákona: Žena přistižená v cizoložství se musí ukamenovat. / Za žádných okolností se nesmí porušit pracovní klid v sobotu a je třeba trestat tuto neposlušnost. / Pod trestem smrti se nesmí říct cokoli proti chrámové praxi. Atd. atp. Zákon je neúprosný.  Ze soudu těchto vykladačů Zákona se vytratil život a živý Bůh. Odvolávají se na autoritu Mojžíšovu, ale Boha v podstatě nepotřebují. Vystačili by si se Zákonem. S jeho přísným mechanismem. Ztratili anebo ani nikdy neměli soudnost. V podstatě vlastně nepotřebují ani žádného soudce. Nejraději by zůstali jen na mrtvé a úředně umrtvující liteře zákona a nenesli žádnou odpovědnost. Vzdáleně nám připomínají některé dnešní právní experty, pro něž je právo víc než pravda a zdravý rozum, právní byrokraty, kteří se permanentně schovávají za paragrafy.

Pouze za užití Zákona by novozákonní – dovolte mi to slovo – „církevní“  právníci chtěli odsoudit tu cizoložnou ženu, a s ní Ježíše jakbysmet. Zákony ale nestačí, je třeba živého soudce. Arciže Ježíš v tom příběhu z Janova evangelia do role soudce znenáhla vstupuje (což možná naznačuje i ono záhadné psaní na dlažbu) a… nevynese odsuzující výrok, zprostí tu ženu obžaloby. Ukazuje se být soudcem, který neoblibuje kamenování, trestání, není to sekerník. Mimochodem, zcela podivné je, že byla přivedena akorát žena, když na cizoložství je potřeba dvou. Připomíná to vtip o policajtovi z doby komunismu, který se diví: „jo, tak vy jste tam dva…“ Ježíš je empatický a zároveň svrchovaný soudce. Je svrchovaný nad mrtvou a umrtvující, ubíjející literou Zákona. Pohledem evangelia, coby Boží Syn, má vyšší autoritu než Mojžíš. Cizoložství už nemá být trestným činem – a to je velmi moderní. Při jiné příležitosti Ježíš postuluje, že některá ustanovení se do Mojžíšova zákona dostala pro „tvrdost srdcí“ (sklérokardía) příslušníků vyvoleného národa. Notabene ani podle tehdejších římských zákonů cizoložství nebylo kriminálním činem, za nějž by se muselo kamenovat. Kristus není sudič. Nalomenou třtinu nedolomí. Když něco špatně hoří, tak to neuhasí. A přitom, přece jen hřích neschvaluje: „Jdi a od této chvíle nehřeš,“ řekne té obviněné ženě.

V nejstarších obdobích starověkých kultur, včetně té starozákonní, se víceméně překrývala funkce soudce s funkcí vládce a kněze. Postupně se během staletí, ba i tisíciletí stát odděluje od náboženství, a také vedle státu a zpravidla z moci státu se ustanovuje moc soudní.

Na soudci až do dnešní doby jakoby ulpívá jakýsi pel posvátnosti. Už jenom ta soudcovská definitiva a výsluha. Anebo to povstávání v soudní síni, když soudce předčítá rozsudek, svědčí o jisté posvátnosti soudu a soudců. Tak trochu nám ta soudcovská funkce připomíná kněžskou definitivu a papežskou neomylnost – zejména v osobách ústavních soudců, nad nimiž už není nikdo a nic, žádná jiná, vyšší instance. Vloni jsme si to uvědomili, když se na místo ústavního soudce tlačil někdo morálně pochybný.  A v této souvislosti si připomeňme, jak mnozí, zejména trestní soudci dokážou posluhovat totalitním režimům, a pak všechna ta rizika zkorumpovatelnosti. Víme dobře, že existují bezcharakterní soudci, rozhodně ne nezávislí, neúplatní a nestranní.

Jak se ukazuje, soudce je nezastupitelný, protože zákony samo sebou nemohou být dokonalé a rozsudky v konkrétních případech se nedají stanovovat strojově, jen na základě sbírky zákonů; na to by stačil počítač. Soudci jsou důležití, ale jen vykazují-li onu vlastnost, jíž se říká soudnost.  Lidé vždycky toužili po spravedlivém soudci. Spravedlivého soudce vyhlíží nejen oběť alias tzv. poškozený, vyhlíží jej celá společnost, a venkoncem i sám pachatel. V roli soudce se proto skrývá cosi pro společnost navýsost ozdravného. Je to role, jíž mnozí soudci pramálo dostojí, nicméně je třeba soudcům jejich výjimečný úkol připomínat.

Soudce proměňuje vinu v trest.  Také v tomhle „proměňování“ se skrývá cosi posvátného. Podobně starověký kněz prováděl obřady očišťování a přitom mohl svým výrokem očistit přestupníka, proměnit nejhlubší část jeho viny v obětinu. V justičním systému nefiguruje obětované zvíře, žádný oltář, ale soudní a trestní instituce. Část viny nese pachatel v podobě trestu, a část viny nese sám justiční systém.

Spravedlivému soudci není jedno, jak soudí. Spravedlivý soudce přemýšlí o smyslu trestu obecně a o každém případu zvlášť. Ve starověku měli leckde svědci nést riziko chybného rozsudku, a to tak, že házeli jako první kámen v případě ukamenování. Oč více spočívá riziko chybného rozsudku na soudci! On je tím prvním i posledním, kdo nese odpovědnost za vedení procesu, včetně posouzení věrohodnosti svědků, a zvláště pak za finální rozsudek, potažmo trest.

Spravedlivý soudce by měl hledat pravdu mezi obžalobou a obhajobou. Ve svém rozvažování musí definovat, v čem pachatel pochybil a v ideálním případě mu napomoct, aby nahlédl kauzu očima své oběti, aby pochopil svou vinu. A nabízí mu možnost přijetí trestu. Jestliže soudce proměňuje vinu v trest, pak i on jistým způsobem vinu nese. Spravedlivý soudce nese břímě zla spáchaného na oběti vzhledem k pachateli a břímě viny pachatelovy vzhledem k oběti.

Spravedlivý soudce by měl být empatický soudce jak vzhledem k oběti, tak vzhledem k pachateli. Leč soudce je ohrožen sympatií k jedné nebo druhé straně. Zaštítěn svou neotřesitelnou funkcí je ohrožen pokušením moci, domnělé bohorovnosti, soudcovské zvůle. Soudce riskuje pomýlení v podobě přemrštěného nebo nedostatečného trestu. V sázce je další eskalace msty, neboť trest je vlastně redukovaná msta. Verdikt se stává mstou, nikoli spravedlivým trestem, je-li přemrštěný. Anebo naopak, je-li trest nízký či nulový, vina zůstává viset ve vzduchu a volá po pomstě.

Ve Starém zákoně je sterými pasážemi a výroky vyjádřena potřeba spravedlivého soudu a spravedlivých soudců. Tak například prorok Zachariáš: „Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu. Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud.“ (Zach 8,16)

A zákonitě jsou kritizováni soudci špatní a proradní:

„Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje. ,,, jejich soud bují jako jedovaté býlí na zoraném poli.“  (Oz 10:1-4)

Anebo: „Velmož i soudce úplatky vymáhají, mocný mluví, jak se mu zachce; a všechno zpřevracejí.“  (Mich 7,3 CEP)

Ale nejde jen o poměry ve společnosti. Již jeden každý člověk sám za sebe by měl toužit po soudu, po tom, aby byl spravedlivě souzen:

„Suď mne, Hospodine, nebo já v upřímnosti své chodím, a v tě, Hospodina doufám, nepohnuť se. Zprubujž mne, Hospodine, a zkus mne, přepal ledví má i srdce mé.“ (Ž 26,1-2 BKR)

Celým Písmem prochází tato zásadní zvěst: Nejvyšší soudce je Hospodin. Přičemž jeho soudní pravomoc bývá delegována na kněze, knížete či krále a soudce… nebo taky na zaslibovaného Služebníka Hospodinova, na němž dle proroka Izaiáše „odpočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a síly. Duch umění a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva.“  (Iz 11,1-4)

V době pozdější, zejména v době mezi Starým a Novým zákonem je pak tato touha delegována na očekávaného mesiáše, označovaného též za Syna Člověka, o němž hovořil prorok Daniel.

Tuto roli pak na sebe zjevně, výslovně a vědomě bere Ježíš. Když je před velekněžskou radou a staršími lidu vyslýchán a dotazován, zda je Mesiáš, Syn Boží, odvětí: „Ty jsi řekl. Ale však pravím vám: Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží a přicházejícího na oblacích nebeských.“(Mat 26:63-64) A sedět na pravici Boží znamená mít svrchovanou soudní moc.

Ale již předtím hovořil Ježíš sám o sobě takto: „Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Mt 16, 27 CEP)

Vzkříšený Ježíš je eschatologický, tj. poslední, finální soudce. Bůh, jak se praví u Jana, „všecken soud dal Synu,“ a Syn nehledá vůli svou, ale vůli toho, který jej poslal. Je to ten nejspravedlivější soudce, má jedinečnou a svrchovanou soudní pravomoc, neboť sám trpěl a byl ztrestán pro hříchy člověčenstva. A proto taky může zhřešivším odpouštět.

Jako nejvyšší a spravedlivý soudce je potom rozpoznán svými svědky a také pozdějšími křesťany, kteří v něj uvěřili. On je ta poslední instance, k níž se lze odvolat, tak jako to učinil Jan Hus, a mnozí se odvolávají v modlitbě a ve vyznání. Ježíš Kristus je soudce, k němuž se lze vztahovat, jak se zdá, zatím jen vírou. Leč Kristův soud je soudem posledním nejen v časovém ale i v přítomně kvalitativním smyslu – ten soud probíhá již nyní, jak to můžeme vyčíst z evangelia Janova, třeba hned ve 3. kapitole:

„Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (19.)

Anebo později: „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.“ (12,31)

Jeho soud proniká do srdce každého smrtelníka. Jeho soud soudí, ale i očišťuje, vysvobozuje od zla, kajícímu odpouští, takže můžeme jít a nadále nehřešit.

A proto zkusme si říct spolu s žalmistou a každý sám za sebe: Suď mne, můj Pane! AMN