Jan 8, 2 – 11

5. 2., FS ČCE Střešovice

Káže Jana Plíšková.

2Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.
3Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed
4a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.
5V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“
6Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.
7Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
8A opět se sklonil a psal po zemi.
9Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.
10Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“
11Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

Sestry a bratři, mně u tohoto textu dříve vždycky vytanuly dvě otázky: Co to psal Ježíš do písku a proč? A to druhé – jak to, že všichni odešli? Copak se farizeové necítili jako bezhříšní?

Tak tedy: Děj se odehrává na konci svátku zvaného slavnost stánků. Ty stánky, to znamená vlastně stany. Je to tedy připomínka putováni pouští po vyvedení z Egypta. A věřící židé skutečně při tomto svátku přebývají ve stanech, je to ovšem slavnost; čili čas radosti. Svátek trvá sedm dní, a ten náš příběh se stane den osmý, kdy je ještě jeden samostatný svátek na závěr. Důležité také je, že se během svátku musí zachovávat všechna nařízení sabatu.

Ježíš tedy ten osmý den vyučoval v chrámu, ve skutečnosti to bylo na chrámovém nádvoří. Velké svátky byly totiž pravidelně pod dozorem římských vojáků. Ti měli kolem toho nádvoří takovou rampu nebo chodník, po kterém přecházeli, hlídali, a byla tam, severním směrem, hned vedle, jejich pevnost. Tak proto to bylo venku, asi muselo. Římanům šlo o to, když je shromážděno to obrovské množství lidí, aby nevznikly nepokoje nebo třeba vzpoura.

A teď do té Ježíšovy promluvy najednou vpadnou farizeové a zákoníci s tou obviněnou. Oni vlastně přeruší výuku! No bodejť, mají něco naléhavého, co nesnese odkladu. Tady nás ale může napadnout – copak to tak spěchalo? Kdyby jim šlo opravdu o to rozhodnout, co s tou ženou, to by přece tak naléhavé nebylo! Jim jde ale o něco úplně jiného, a to právě spěchá, to naléhavé je! Jde o to, co provést tady s tím opovážlivcem, co se jim plete do cesty a davům plete hlavu. Jde o to Ježíše přistihnout, obvinit, zatknout. A k těmhle spikleneckým piklům se dá dobře použít právě shromáždění o velkém svátku. Ta žena, to je zástupný problém – ta jen poslouží k tomu, jak tu věc navléct. O čistotu zákona nejde, podle zákona by byli museli přivést i provinilého muže, podle zákona musí totiž zemřít oba, to jsme slyšeli v tom prvním čtení.

Tady ale jde o souboj farizeů s Ježíšem. Je to mocenská farizejská hra, v níž je příběh s kamenováním na druhém místě. Farizeové bafnou první ženskou, která se naskytne, a vpadnou do chrámu v době Ježíšova výkladu před davy lidí.

Tak co, mistře? Kamenovat, nebo nekamenovat? No to je přece chyták! A navíc se má Ježíš nachytat před davem svědků! Proto právě tady s tímhle farizeové vyrukovali, ať to všichni vidí, ať slyší, jak se Ježíše zmocní panika, jak si nebude vědět rady a my ho usvědčíme a potrestáme.

Takže jaké tu jsou varianty? Když Ježíš řekne ano, kamenovat, protiví se svému zákonu lásky. Ale navíc – podle jednoho současného slovutného teologa Židé z nařízení Říma nesměli popravovat. Je-li to tak, je to další přitěžující aspekt, Ježíš by se tím souhlasem s trestem protivil Římu. A když řekne nekamenovat? To by bylo proti Mojžíšovu zákonu, a to je vůbec nejhorší malér. Mojžíš kamenování nařídil. V knihách Leviticus a Deuteronomium se příkaz kamenovat opakuje, a víckrát je u toho Mojžíšův dovětek: „Tak odstraníš zlo ze svého středu.“ Nu ano, cizoložství je hříšné. Podle Mojžíše však měli být kamenováni provinilci oba, to už jsem řekla, jenomže tady muž chybí, to je další farizejské pochybení.

Kamenování byl ve starověku trest za rouhání, cizoložství, modlářství, dokonce za nešlechetnost dětí vůči rodičům. A dělo se to zcela běžně, u všech národů. V praxi se ta poprava odehrávala za městem, trestající odložili svá roucha, hodili ty první kameny, viník spadl z takové plošiny asi o tři metry níže a tam se to dokonalo.

(A jen mimo chci říct, že i dnes kamenování existuje, v zemích Středního východu, v zemích islámských – v Íránu, Saúdské Arábii, Jemenu, Nigérii, Súdánu, Somálsku…)

Ti, kdo ženu přivedou, ovšem nejsou soudci, nikdo tady nemá soudcovské pověření, takže by to byl vlastně lynč, ne? Dotyční berou kolektivně spravedlnost do svých rukou – nikdo pak totiž nenese odpovědnost! Řídí se jakousi mravností, ale na tu právě Ježíš zaútočí tou svojí větou – kdo z vás je bez hříchu… A zaútočí stejně tak na to kolektivní působení – kdo z vás! Pěkně jednotlivě, vystupte z kolektivu! Ten ať hodí první!

A teď k té mé první otázce – co to Ježíš vůbec psal a proč? Já jsem k tomu vyčetla důležitou věc:

O svátcích se musela dodržovat nařízení sabatu, a k těm patřilo nepsat – protože psaní je práce. Ale pozor – s jedinou výjimkou, a to bylo psaní prstem v písku, protože to nezanechá stopu. Je tu jasně vidět, jak Ježíš znal a dodržoval zákon! Ale co mohl psát? Že by si jen tak něco kreslil? V téhle pitomé situaci? Když se v Bibli píše, že Ježíš se vlastně sklonil k zemi a začal psát jaksi v reakci na to farizejské „Co říkáš ty?“, na ten chyták, tak se dá předpokládat, že to musela být nějaká jeho odpověď, že? Že by tedy psal kamenovat? Nebo právě nekamenovat? Když znal zákon, logicky by měl psát kamenovat. No ano, kamenujte, ale ať začne ten, kdo je bez hříchu. A ještě je tu jedna okolnost – když je Ježíš skloněn, nedívá se tím pádem na ty lidi. Nedívá se jim do očí, to pro případ, že by se někdo zastyděl. Ať si to přebere každý sám pro sebe.

A teď ta má druhá otázka: Jak to že farizeové jeden po druhém zmizí? Vždyť hříšní nejsou! Tohle je vlastně v Bibli moment pro ně velmi příznivý. Ježíš je vyzve k tomu osobnímu přístupu a oni se vytratí. Nejprve mizí starší. Jako by si tu farizeové určitou svoji hříšnost připustili.

Dovolím si upozornit tady na Jana Sokola, podle jeho soudu tahle perikopa dokonce přítomné farizeje poněkud rehabilituje. Zachovali se nakonec dobře. Ale je tu i ten aspekt – kdyby tu popravu zahlédla ta římská stráž, potrestala by je. A tresty nebyly ledajaké, možná by dotyčné popravili? Čímž se ale farizejská víra dostává do jiného, dost ostrého světla. Tak co je pro vás důležitější? Zákon, nebo vlastní život? Možná i tohle mohlo hrát v tom farizejském ústupu roli.

A ještě jedna zajímavá Sokolova poznámka – tahle perikopa je natolik mravně uvolněná, že dokonce v některých starých rukopisech chybí. Mohla by prý nahrávat určitým sektám – v tom smyslu, že křesťané zákonům nepodléhají.

Nakonec se musíme zastavit u toho nejpodstatnějšího. U Ježíšovy rozmluvy s obviněnou, kterou ten oddíl končí. Všimněme si, že on s tou ženou vůbec neprobírá, co provedla. A taky jí neřekne – to nic není, nic špatného jsi neudělala! Řekne jenom: Už to nedělej. Nic víc. Ježíš Kristus zná zákon, je jistě proti sexuálním prohřeškům. Je proti všem prohřeškům. Ale tahle, pro farizee bezejmenná ženská, ta nula, to je především člověk. Co kdo o ní může vědět? Jak žila, v jakém manželství, čím trpěla, kdo byl ten spoluviník? Třeba ji manžel mlátil a našla někoho, koho milovala, kdo ji miloval, ale jak se tenkrát měli legálně dát dohromady? Riskovali vědomě trest smrti.

Tenhle příběh se prý někdy vykládá jako konflikt pravdy, tedy zákonné pravdy, a lásky. Ale jde to opravdu proti sobě? Jistě že zákon má vládnout, ale i v zákoně je láska, a nad tím zákonem je lidský soudce. On nakonec nese odpovědnost. I v Mojžíšově zákoně je přece láska, Ježíš navíc říká, že ze zákona se nesmí ztratit ani čárka. A přitom té ženě řekne jen tu jedinou větu – jdi a už nehřeš. A za ni umře na kříži. Takže pravda a láska jdou tady ruku v ruce, to Ježíš je toho ten hlavní doklad. Ježíš jako cesta, pravda i život. A tak jdi a nehřeš víc. Amen