Noemi a Rút

Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. (Ž 1,1)

EZ 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Milostivý Pane, chceme ti naslouchat, ale taky se ti chceme svěřit. Ano, i proto jsme dnes přišli. Chci ti svěřit, co mě potkalo, co jsem zase provedla, co provedli mně, co mě sevřelo. Kolik toho vyslechneš, Bože! Nestydím se ti přiznat i to, co bych nikdy nikomu neřekla. Jsi mlčenlivý, trpělivý a věrný posluchač, za to ti patří velikánský dík a náš vděk. Bolesti, starosti, radost… Ale tobě se dá svěřit víc, tobě můžu svěřit celý svůj život, odevzdat všechno, odepnout všechny ty gumycuky, co mě obepínají… To je krásný pocit. Pane, děkuju, žes dnes mezi nás zase přišel, že si sedáš k nám do lavic. Víme, že jsi připraven poslouchat, takže můžeme začít. Amen

1. čtení: Žd 13,1–3

Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.

Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.

EZ 193 (1, 2, 6) – Svěř celý život Pánu

Rt 1,12–17

Vraťte se, mé dcery, jděte! Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, čekaly byste proto, až by dospěli? Zdráhaly byste se proto vdát? Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka.“

Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla.

Noemi jí řekla: „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!“

Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.

Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“

Milí přátelé, biblický starozákonní příběh dvou žen, Noemi a Rút, je poutavý, pro nás svým způsobem příkladný, a skoro dojemný. Ale není sentimentální.

Úctyhodná vlastnost, o níž tady v tom příběhu jde, je moudrost. Moudří se vyskytují mezi muži i mezi ženami, Bible k tomu slouží jako dobrý příklad, Pán Bůh nikomu nestraní. Není ani feminista ani maskulinista či jak to říct. A to že je v Bibli těch významných a moudrých ženských postav dost, nebude náhoda, spíš záměr. Připomeňme si jen Ježíšův rodokmen – ty čtyři ženy, Támar, Rachab, právě taky Rút a Batšeba, to je přece výkvět příkladných, i když nekonvenčních a v jistém ohledu trochu sporných osobností!

Připomeňme si teď jen velmi zkratkovitě počátek příběhu Rút. Noemi a Elímelek, dva Judejci, odešli se svými syny, Machlónem a Kiljónem, z Betléma, z „Domu chleba“, kvůli hladu pryč, na Moábská pole.

Co to bylo za rozhodnutí? Odejít mezi cizince? Moábci jsou přece potomci Lota – toho trochu neposlušného Abrahamova synovce.

A víte, jak se o Moábu vyjadřuje prorok Jeremiáš? „Zahuben bude Moáb, na jeho města vytáhne nepřítel, jeho nejlepší jinoši klesnou jako na porážce, je výrok Krále, jehož jméno je Hospodin zástupů. Blíží se bědy, jež dolehnou na Moába. Zlo se na něj rychle řítí. Slýchali jsme o pýše Moába přepyšného, o jeho domýšlivosti, o pyšné jeho povýšenosti, o jeho nadutém srdci. Já znám, je výrok Hospodinův, jeho zpupnost, k ničemu nejsou jeho žvásty, k ničemu není, co dělají.“ (Jr 48,14–16;29–30)

Tak tady se octla Noemina rodina. Ale Elímelek brzy zemře. A synové Noemi se ožení právě s Moábkami, s Orpou a Rút. Jenomže asi po deseti letech zahynou i oni a najednou tu jsou pohromadě tři ženy – bez jakékoliv mužské ochrany. A teď se odehraje to, co jsem četla jako základ kázání. Když se Noemi dozví, že v Judsku hlad pominul, že Hospodin mu dal chléb, chce se vrátit, co jiného by taky v té situaci měla dělat? Má zůstat do smrti sama v pohanské zemi?

A tak v dobrém, zcela nesobecky a upřímně, doporučuje oběma snachám, ať se vrátí do svých rodných domů. Aby mezi Moábci našli nové ženichy, a ona půjde sama nazpět. Orpa se tedy rozhodne Noemi opustit, jedná úplně přirozeně, má k tomu racionální důvody. Ale já chci mluvit o Rút. Její jméno prý znamená „průvodkyni“, nebo taky ženu, jež se „laskavě připojuje“. Ta se rozhodne Noemi následovat. Její odvážný čin, který jakoby zcela postrádá racionalitu, ten krok do neznáma je důvod i pro to, že se kniha Rút dostala mezi pět svátečních svitků a čte se o letnicích, židovském dožínkovém svátku prvotin, později označovaném jako den vydání Zákona. Rút se totiž, jak už jsem zmínila, dostane do rodokmenu Ježíšova, je to prabába krále Davida. (Bóaz + Rút = Obéd – ten má Isaje a Isaj Davida.) Rút je cizinka, Moábka, pohanská vdova. A přitom řekne: „Bůh tvůj, Bůh můj, lid tvůj, lid můj“. „Rozdělí nás jen smrt.“ Co o tom Bohu, co o tom lidu může vědět? A co jí může slíbit Noemi? Odešla do pyšného Moábu, vrací se jako vdova, nemá nic, ztratila oba syny, a s sebou přivede další vdovu, navíc pohanku. A navíc zrovna z Moábu.

Svým způsobem je příběh Noemi a Rút dost děsivý. Noemi přišla o všechno, návrat je to neslavný, kdo se o ni postará? A Rút na tom přece není o moc lépe! Vždyť jde mezi cizince, Moábka mezi Izraelce! Je v roli legitimního uprchlíka.

Ta slova, co jsem četla jako základ kázání – „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“, to bývá někdy text svatebního kázání; a není divu. Tady je to však slib snachy směrem k její tchyni, to zas tak obvyklé není! Ale možná je o to cennější. Jak je možné slibovat věrnost v takové situaci? Já bych skoro řekla, že slib Rút v té naprosté nejistotě je odvážnější než slib věrnosti při svatbě. Ti snoubenci si přece jen většinou umějí představit, co je čeká, znají okolnosti, co ale mohla vědět Rút? Věděla jenom jedno – znala lásku své tchyně a byla si jista láskou svojí; ta základní hodnota, kterou disponovala, byla důvěra. A to muselo stačit.

Jak se bude příběh odvíjet dál, všichni známe. Rút se v Jeruzalémě projeví jako nebojácná žena, troufne si říct si o práci, s Noeminou pomocí se jí ujme Noemin příbuzný, bohabojný Bóaz. Bóaz umí ocenit, co tato moábská pohanka učinila dobrého pro Noemi, přikáže žencům, aby pro ni schválně nechávali na poli ležet klasy. Řídí se zákonem – jak se praví v Deuteronomiu: „Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově…. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově.“ (Dt 24, 19–21) Je to účinný sociální systém. To by ministryně Maláčová nevymyslela. Ale nejen to, Bóaz pozve Rút i ke stolu – pohanku mezi Boží lid! Tu Rútino Bůh tvůj, Bůh můj, lid tvůj, lid můj, se najednou stane skutkem.

Je jeden společný znak velkého počtu biblických příběhů, a to je vstup do nejistoty. A tenhle nejistý krok bývá nějak odměněn. Skoro to dělá dojem, že Bůh jej má rád, třeba ho těší pozorovat, jak se ti jeho vyvolení zachovají. Nebo je to opačně – Bůh právě ví dopředu, jak se zachovají, a proto si je vyvolil? Nebylo to takhle s Rút? Ten její příběh, to je příběh bolesti a lásky, začínající právě tou nejistotou. A to, co tu nejistotu přemohlo, to byla láska. A důvěra. Velké věci, ze kterých má Bůh radost.

Ráda bych tu ještě zmínila další velkou postavu tohoto příběhu, a to je Bóaz. Co mohl o té pohance vědět? Přijímat ty, kdo přicházejí odjinud – to je přece taky krok do nejistoty. Zvlášť když to odjinud je nedůvěryhodné, byla to ta říše pýchy… I když se plánuje v nejistotě, i tehdy se na něco člověk spoléhá, nikdy nevlaje úplně ve větru. Bóaz se takhle mohl spolehnout na Noemi, ale měl po ruce Boží sociální záchytný systém. Poslechl, a bylo to tak dobře.

Nakonec si Bóaz vezme Rút za ženu. Dobře to dopadne, zní to skoro pohádkově, že? Není divu, že tohle se čte o židovských svátcích. Ale já bych právě tady viděla apel směrem k nám. Četla jsem to od stolu Páně: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ (Žd 13,2) Přicházejí odjinud, například z říše pýchy a chlouby, z Moábu. Rút odtamtud odešla a tady mohla pocítit Boží milosrdenství. To, co v pyšném Moábu chybělo. Byla odměněna, a také Bóaz byl za to její přijetí bohatě odměněn. Jemu a Rút se narodil synáček Obéd, ten porodí Isaje, a tomuhle Rútinu vnoučkovi se pak narodí osm kluků a nejmladší z nich, ten nepovšimnutý pasáček, Davídek, se stane nejslavnějším izraelským králem.

Co si tedy z příběhu bolesti a lásky odnést? Kde je poselství pro nás? Kde je evangelium?

„Aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Bóaz se tady s jedním takovým andělským hostem potká. A my máme tu šanci taky. Přicházejících odjinud je kolem nás dost, jen se rozhlédnout. Ovšem rozhlédnout s důvěrou a láskou. S těmi odjinud přichází Ježíš Kristus, vede je za ruku. Amen

D 605 – My vyznáváme

ohlášky

D 672 – Dej nám moudrost, odvahu

přímluvy:

Hospodine, téhle chvíli říkáme přímluvná modlitba. Prosebná. Prosíme za sebe, za jiné, je toho tolik, co nás tlačí, bolí, trápí, co nás pudí volat právě k tobě. Nemáme jiného, Pane. Kolik lidí na celém světě si zoufá a všichni se obracejí jen k tobě. Opravdu to můžeš všechno slyšet? Jak to máme vědět, když jasný, hmatatelný výsledek není po ruce? Ale on je, je někde v nás schován, něco se v nás stane. K naší víře tyhle prosby s důvěrou patří. Ale neprosíme jen za sebe a za druhé, neděli co neděli voláme a prosíme o tvoji vůli, ať se tvá vůle stane; spravedlivý Bože, buď vůle tvá, ta je nad vším ostatním, ta je nad našimi nářky. Pod jejím laskavým příkrovem si troufáme tě prosit – za malé bezmocné děti, za lidi kolem sebe, co denně potkáváme a o jejich trápení nemáme tušení. A za ty, kdo jsou sami – se svým stářím, s nemocí. Ať u tebe najdou sílu a trochu radosti.

A modlíme se spolu slovy, která jsou tobě i nám blízká:

Otče náš, jenž jsi v nebesích…

poslání (Žd 10,35–37)

Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.

Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.

Vždyť už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.

požehnání (1Pt 5,10)

A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.

Jemu náleží panství na věky věků! Amen.

S 125 – Jen ty, Pane můj