Židům 11, 1 – 3 & 8 – 16

7. srpna 2022, FS ČCE Střešovice

Káže Tomáš Fendrych.

1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

2 K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.

3 Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.

8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.

9 Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,

10 a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

11 Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.

12 Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘.

13 Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.

14 Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží.

15 Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit.

16 Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.

Milí přátelé,
dnešními bohoslužbami nás provázejí tři biblické texty, které připadají podle Ekumenického lekcionáře na dnešek jako perikopy: první je z proroka Izajáše, druhý z epištoly k Židům a třetí z Lukášova evangelia. Naše texty jsou z různých částí Písma, z různých dob, s odlišnými tématy a důrazy. Pokusme se hledat v nich souvislost a společné sdělení.

První text jsme četli jako vstupní slovo bohoslužeb. Uvedl nás do nich nečekaně drsně. Hospodin mluví ke svému lidu a velmi se hněvá. Bůh je na lidi naštvaný! Odmítá obětní hody, zápalné oběti, nemá o to zájem. Nemůže vystát slavnostní shromáždění. Nechce slyšet jejich modlitby. Proč?

Odpověď je přímá a tvrdá: „Pácháte zlo!“ Ani okázalé bohoslužby, ani sebelépe uspořádaná slavnost to nemůžou napravit. To říká Bůh ústy proroka. Prorok sice „jen“ vyřizuje Boží vzkaz, ale představme si, jaká to musela být pro Izajáše prekérní situace, když taková slova volal – nemohl přece šeptat – před králem, kněžími a izraelským lidem! A jak by to vypadalo dnes, kdyby farář při kázání v evangelickém sboru zvolal: „Přestaňte – ne, musel by říci PŘESTAŇME páchat zlo!“ Půlka kostela by se asi zvedla a šla hned domů.
Cítíme při tom, že když tato slova Pán Bůh lidem vzkazuje, sám tím trpí a bolí ho to. A tak nečekaně a láskyplně nabízí: projednejme to spolu. A to je nepochybně to pravé pozvání k bohoslužbě tehdy i dnes.

Druhý text, který tvořil naše dnešní první čtení, je z listu Židům. Autor této epištoly není znám, apoštol Pavel jím pravděpodobně nebyl. List Židům je z konce 1. století : jeho adresáti byli nejméně o jednu generaci mladší než první křesťané. V tehdejších sborech se asi projevovala určitá ochablost a únava víry, možná i znejistění a zklamání z toho, že očekávaný druhý příchod Krista nenastal. Před chvílí jsme četli: „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy.“ To znamená, že rozumem přijímáme jako realitu to, čemu jsme uvěřili. Text v kralickém překladu pokračuje: „Z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.“ To bylo napsáno už před 2000 lety! A dnes se většina vědců shoduje na tom, že vesmír vznikl z ničeho jedním velkým třeskem. Ani vědci asi nikdy nezjistí přesně, jak to bylo se vznikem světa a k pochopení své teorie se neobejdou bez pomoci víry. Víra má obecnou stránku, danou všem lidem. Napomáhá chápat svět. V naší dezinformacemi napadané době bychom neměli věřit všemu, co se nám předkládá. Zdroj informace, kterou přijímáme, má být důvěryhodný. Nemusí stačit, že to říkali v rádiu. Pro nás, křesťany, je bible tím nejdůvěryhodnějším zdrojem pravdy. Platí tedy všechno, co je v bibli napsáno, doslova? Řekl bych bez váhání, ANO. Platí tam všechno – do Slova Božího. Platí všechno, co nám ozřejmuje a přibližuje Boží Slovo.

Text epištoly nám naznačuje další rozměr víry: víra dokáže s člověkem pohnout z místa, kde byl až dosud zabydlený a usazený, a přimět jej k vykročení do neznáma, a to jenom na základě příslibu, zaslíbení nové vlasti, nového života. Jako se to stalo Abrahamovi. Jako se to stalo celníkovi, když mu Ježíš řekl „Pojď za mnou.“ Víra je vstup do vztahu, který se lidem nabízí v Božím slovu jako smlouva. Je to docela zvláštní kontrakt. Není to handl po pohansku jako za Izajáše: „tady máš Bože moji oběť“ nebo jako dnes „ tady máš Bože moji neděli, a za to mi , Bože dáš klid na práci a nebudeš mi mluvit do života.“ Ne. V tomhle zvláštním kontraktu se nám do života mluví. Pán Bůh klade na člověka nároky, a to nejen v Desateru. Nejsme mu nikdo lhostejný, protože Bůh je přece láska. Výzva ke konání dobra má zcela konkrétní obsah a kupodivu i po několika tisících let zní nečekaně aktuálně:
– hledejte právo
– zakročte proti násilníku!
– pomozte sirotkovi
– ujměte se vdovy.

Bůh nikomu nedává nesplnitelné úkoly. Jsou to vlastně samozřejmosti, co po nás chce. Už ve starozákonní době byli sirotci a vdovy předmětem péče a ochrany.
A co v té smlouvě nabízí Bůh? Co dostanu já? Četli jsme o slibech, jejichž splnění se nikdo z těch, kdo zemřeli ve víře, nedožil. To zní divně a tajemně: oni jen zahlédli a pozdravili. Slib vlasti nebeské, slib Božího království, slib milosti, spasení a věčného života, to je tajemství smlouvy mezi Bohem a člověkem. A moje víra je mým podpisem na té smlouvě.

V textu třetím, který je z Lukášova evangelia, Ježíš promlouvá ke svým učedníkům a nazývá je malým stádcem. Zní to něžně a poeticky. Tahle hrstka obyčejných nevýznamných lidiček má podle něj dostat od Boha království, tedy vládu, moc, úctu a respekt. O jaké království tady jde? Jistě je to to království, o kterém se modlíme v modlitbě Páně: přijď království tvé. Království, které není z tohoto světa, je životní perspektivou nejen malé skupiny Ježíšových učedníků, ale i jejich následovníků. Náš život má směřovat tam, kde budeme v plném společenství s Pánem Bohem. O tom království se dozvídáme v Písmu, připomeňme si Ježíšova podobenství a blahoslavenství. Kde tedy nalezneme ten skutečný, nevyčerpatelný poklad, abychom jej měli uložený v nebi? Tím pokladem je přece láska, nic jiného. Bůh láska jest a kdo v Bohu přebývá, v láscepřebývá.
Projevem lásky je štědrost a ochota pomáhat. Když Ježíš říká, „prodejte co máte a rozdejte to“, není to příkaz k chudobě a askezi, je to nápověda a nabídka, jak nebýt závislí na neustálém zabezpečování a zajišťování života, kterému věnujeme obrovské množství svého času a energie. Společenství s Pánem Bohem se děje tam, kde se koná dobro, tam kde se stáváme bližními druhým lidem. Neumíme to. Potřebujeme podporu a pomoc, kterou sami v sobě nemáme. Máme k tomu nevyčerpatelný zdroj, je jím boží láska. Martin Luther prohlásil, že Bůh je rozpálená pec plná lásky.
Ježíš dál říká: Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Srdce je v biblickém pojetí sídlem nikoli citů, ale rozumu, myšlenek a rozvahy. Poklad jako zajištění na zlé časy si ukládá ten, kdo je prozíravý, kdo myslí dál. O to se asi snaží většina lidí. Spoustu času a starání věnujeme tomu, abychom byli slušně živi a aby nás nezaskočil nedostatek. To je asi v pořádku. Kde je ale při tom všem naše srdce? Je tam, kde má být? Pro koho bije? První přikázání z desatera praví: „Budeš milovat Hospodina Boha svého celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Pojďme to zkusit vzít vážně, to nám nabízí evangelium.
A Ježíš, jakoby náhle, říká dál: „Buďte připraveni, buďte bdělí, buďte vzhůru!“ Říká to učedníkům ještě před svojí bolestnou modlitbou v Getsemane, zatímco oni spali, říká to ještě před trojím Petrovým zapřením, ještě před Golgotou a prázdným hrobem. Říká to i unaveným křesťanům na konci 1. století, říká to i nám.
Nedokážeme rozdat vše, co máme, nedokážeme ani konat dobro, jak bychom měli. Ten, kdo tenhle rozpor napraví už jednou mezi námi byl, doprovázen malým stádcem. Popravili ho na kříži, on však vstal k životu a otevřel nekonečný prostor milosti, abychom se znovu a znovu mohli pokoušet dělat to, co dělat máme: konat dobro. Čekáme, že on přijde znovu. To neznamená, že budeme chodit s cedulí „Konec světa se blíží“. Vždyť za více jak 2000 let umřeli všichni, kdo věřili a nedožili se splnění Božího zaslíbení. Zahlédli jen zdálky a pozdravili. Pozdravme tedy i my touto dnešní bohoslužbou a vyhlížejme, buďme otevření a vnímaví a počítejme s ním, jako by s námi byl. Když řekne „Pojď za mnou“, všeho nechme. Definitivně. Věřme tak.
Amen.