Matouš 14, 3 – 12

3. července 2022, FS ČCE Střešovice

Káže Jana Plíšková.

Mt 14,3–12

Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: „Není dovoleno, abys ji měl za ženu.“

Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka.

Na Herodovy narozeniny však dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, a on jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá.

A ona, navedena svou matkou, řekla: „Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele.“

Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli,

a dal Jana v žaláři stít.

Tak přinesli jeho hlavu na míse, dali ji dívce a ona ji donesla své matce.

Janovi učedníci potom přišli, odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi.

„Něžná a proradná, krutá a bezradná, plamen i červánek, ďábel i beránek, cukr i sůl;

u vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků, císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil království půl…

Salome, sťali už Křtitele, Salome, usměj se vesele, točíš se ve víru, ústa jak upíru krví ti planou…“

Určitě je nás pořád dost, co máme tahle slova v paměti natrvalo. Salome a Karel Kryl. Obrovský básník, a pravdivý. Jak on Salome vidí? Ústa jí planou krví jako upíru, a o pár veršů dál – „Víčka máš šedivá, nikdo se nedívá, Salome, pláčeš…“

Zkusme si tu zápletku představit jako divadlo. Kdo hraje? Kdo je viník, a hlavně – kdo je tady oběť?

Na scéně bych jako první jmenovala Herodias. Zlá, pomstychtivá králova manželka, původně manželka Herodova bratra Filipa, kterému ji Herodes uzmul. Druhý na scéně je král, Herodes Antipas. Ale co se týče postavení, on byl tetrarcha neboli čtvrták – tedy nic moc, drobný, Římu podřízený vladař v Galilei, i co se týče krutosti, taky jen slabý odvar svého otce Heroda Velikého. A pak je tu dcera Herodiady, Salome. Kolik jí mohlo být? 15? 17? Kdo ona vlastně je? Poslušná holčička, co mamince nic neodepře? Nebo „femme fatale“, přízvisko, které se pro ni vžilo? Osudová žena, svůdnice, která svým šarmem dokáže okouzlit, možná čarodějka?

Divadlo začíná nevinně, odehrává se oslava králových narozenin. Salome tančí, má to být dárek pro krále. Tančí překrásně, král ji chce za každou cenu odměnit; Salome, řekni, co chceš, dám ti cokoliv – až do poloviny království. A teď nastává ta známá zápletka. Salome neví, co chtít, jde za svou matkou, a ta naopak ví moc dobře. Salome, chtěj přece hlavu Jana Křtitele! Jan Křtitel je uvězněn, král ho dal zavřít, protože ho kritizoval za to, že si vzal za ženu manželku svého bratra. A to Herodias nesnese, Jana Křtitele nenávidí. A tak osnuje pomstu. Jak svůdné je zneužít k tomu krásně tančící dcerušku…

Postoj krále je ale jiný, rozporuplný. Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. A tak když uslyšel ta slova Salome, zarmoutil se.

Ale manželka velí: zbavit se ho! A král je slaboch, co neumí říct NE.

Představme si tu šílenou scénu. Kdo je tady větší viník? Máme před sebou bezduchou poslušnost, nenávist a k tomu zbabělost. Nebezpečnou, ba smrtelnou kombinaci, jejíž hrůznost se v dějinách pořád opakuje, můžeme si sem klidně dosadit nacismus a koncentrační tábory. Při norimberském procesu v pokusech o obhajobu hrála u obviněných právě poslušnost velkou úlohu. „Konal jsem jenom svůj rozkaz.“ Vinen, nebo nevinen?

Matka kující zlo, přestrašený král, Salome ochotná vyhovět matčině perverzi a potom taky kat, co poslechnout musí. „Kat odešel, sťal Jana v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.“ Umíme si to představit? Oslava narozenin, ale na míse místo obložených chlebíčků lidská hlava. Váží tak čtyři, pět kilogramů. Jak se nese dívce takové závaží?

A pak je tu otázka – kdo je oběť? Jistě že nás napadne Jan.. Oběť zvráceného režimu, zvrácených panovníků. Já si ale představuju, že on sám by o svém počínání neřekl, že se obětoval. Napadla mě hned podobnost s Janem Palachem. Taky se mi nechce věřit, že by to sám o sobě řekl.

Ale napadá mě – není tady oběť taky sám král? Ten vystrašený slaboch? Bál se Jana Křtitele, i když ten byl za mřížemi. Nešlo totiž zdaleka jen o to, že kritizoval krále, jeho hnutí bylo nebezpečné i politicky – farizee nazýval plemenem zmijím, ti se ho báli – mohl ovlivňovat podobně jako Ježíš masy, ať svým přísně asketickým životem, pověstí o své svatosti, nebo kázáním o Božím království a Božím soudu. A král se bál, ale možná se ještě víc bál své zvrhlé ženy. Král je tady v roli oběti krvelačné ženštiny. A v roli oběti své vystrašenosti. A to je to nejhorší, tomu se nedá ubránit a má to nedozírné následky.

Tak tady končí divadelní drama. Ale není to konec toho, co se týká nás.

Kdo má v příběhu hlavní roli? Ten, co paradoxně na scéně vůbec není. Jan Křtitel. A nevystupuje sám, je tady dvojrole, druhá hlavní postava je sám Ježíš Kristus. Ti dva jsou spjati, jeden věří druhému.

O tři kapitoly dřív, než je náš příběh, Jan Křtitel své učedníky, co ho navštívili ve vězení, pošle za Ježíšem s otázkou: „Jsi ten, kdo má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Je Ježíš Mesiáš? Něco se už přece stát musí! Kdy už to království nebeské konečně přijde?! Kdy už budou poraženi všichni ti bezbožní, ti zlovolníci?

A Ježíš učedníkům odpoví: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (L 7,18–23) Je to taková odpověď neodpověď, že? Čekali bychom něco jako – ano, jsem to já. Nebo ne, nejsem. Ale tohle je přece víc! Je to odpověď dotažená do svých důsledků. Ta odpověď chce říct – ano, milý Jene, jsem to já, podívej se, vždyť hluší slyší a mrtví vstávají! A Jan porozuměl, a tak čeká. Na království Boží, a taky na popravu. Jde mu o pravdu, a ta totiž co svět světem stojí bude vždycky souviset s porážkou, prohrou, neúspěchem… V tom je právě Jan s Ježíšem na jedné lodi. A přesně tuto skutečnost vzápětí, v téže kapitole, Ježíš potvrdí, a to je naše druhá divadelní scéna: „Čemu připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají?

Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘

Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – a říkáte: ‚Je posedlý.‘

Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘

Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ (Mt 11,16–19; L 7,32–35)

Co tahle slova mají znamenat? Děti hrají divadlo. Hrají si na svatbu a na pohřeb, rozdělí se na dvě skupiny. Ti první berou hru vážně, druhá skupina to kazí. Nejdřív ti první předvádějí svatební muzikanty, ti druzí ale netancují. Pak ti první předvádějí plačky na pohřbu, a ti druzí nelomí rukama, nepláčou. Ať se ti první smějí, ať pláčou, všechno jedno. Ti druzí na nic nereagují! A tak je to s Janem, tak je to s Ježíšem. Plnili své poslání, chovali se podle toho, ale odezva nikde. Jeden nejí a nepije, druhý jí a pije. Obojí je špatně. A násilníci se neštítí pomluv – jeden je cvok, jí kobylky, druhý miluje hříšné a pořádá s nimi pitky. Očerňují je, ať udělají cokoliv. A tak na ně padne trest.

Ježíš ten trest vzápětí předpoví – pro Jana i pro sebe: „Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.“ (Mt 11,12)

Jenomže tu řeč o Janově i svém těžkém osudu Ježíš zakončí ještě jinak; řekne: „Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ Ježíš těmi slovy chválí Jana, Jan je moudrý, když volá k pokání. Je moudrý pomluvám navzdory. Zatímco pomlouvačům moudrost chybí. Buďme i my obezřetní vůči pomluvám, a buďme obezřetní vůči slepé poslušnosti; snažme se hledat moudrost Boží. Bát se Boha je počátek moudrosti. A jak hezky říká profesor Pavel Hošek – moudrost je už v tom, že ji člověk hledá. Hledat moudrost je vlastně určitý životní styl. Slova o moudrosti totiž vnášejí naději. Držme se jich, mějme naději v srdci. Amen.