Lukáš 9, 18 – 23

4.2., FS ČCE Střešovice

Káže Pavel Kočnar.

18Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mne zástupy pokládají?“
19Oni mu odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“
20Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Za Božího Mesiáše.“
21On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim:
22„Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“
23Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.

Milí přátelé,

máme před sebou text, který v celém evangeliu plní úlohu jakéhosi bodu zlomu. Je tu totiž naplno odhalena Ježíšova podstata: Ježíš je Mesiáš. A zároveň, a to je stejně důležité, pojem mesiáš, který nebyl neznámý a vyskytuje se v celé bibli, získává nový, chtělo by se říct duchovní význam. Což naznačuje ten přívlastek „Boží“. Mohli bychom touto optikou porovnat, jak evangelium o Ježíši mluví před a po tomto zlomovém okamžiku a našli bychom jeden nápadný rozdíl. Ten spočívá v nepoměru činů a řečí. V předchozích kapitolách Ježíš poutá pozornost hlavně svými činy (koná divy, uzdravuje), zatímco v těch následujících slovy. Vágně vyjádřeno, před více koná, po více mluví. A ještě přesněji, před tím zlomovým okamžikem je pro lidi zajímavější to, co dělá, než kým je. Ne on, ale ty činy přitahují – já chci být uzdraven, já chci být zachráněn. A pak teprve přijde ten zlomový okamžik – Ježíš je Mesiáš. To je převratné a provokativní. A tohle musí potom Ježíš jakoby obhájit. A tak tu má navrch jeho řeč – v podobenstvích, polemikách s farizei, ve výrocích. Do popředí se dostává zvědavost, kdo je ten borec, odkud se vzal, co ho motivuje; chci ho taky vidět, slyšet. A my si můžeme domyslet, že s takovou zvědavostí po lidské úspěšnosti jde ruku v ruce pokušení jít těm zvědavým fanouškům na ruku. Tak tolik na úvod, abychom si uvědomili kontext, do kterého je tato perikopa „bodu zlomu“, jak jsem si ji nazval, zasazena. Její důležitost potvrzuje i výskyt u syn-optiků Marka a Matouše. 

Na otázku, za koho mne pokládáte, která přijde přes ten zástup k učedníkům, nakonec odpoví Petr „za Božího Mesiáše“. Na první dobrou to zní jako odpověď konfirmanda. Človíčka, který se pod vedením faráře utvrzoval ve víře a připravoval se na závěrečnou zkoušku. I když možná to utvrzení tam taky bylo. Kdyby ale šlo jen o znalost, možná by Ježíš Petra pochválil, možná by chtěl, ať tu odpověď trochu víc rozvede. Jenže ta reakce je úplně opačná: „On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali! Proč Pán Ježíš tak rázně zareagoval? Protože Petrova odpověď byla tak přesná trefa, že by tu nepřipravenou veřejnost smetla. Připomíná to starozákonní místa zakazující Boha jakkoli zpodobňovat, vyslovovat jeho jméno, výroky, že uzřít Boha znamená zemřít, nabízí se i spojitost se zakázaným ovocem stromu poznání dobrého a zlého. Ani sám Ježíš to o sobě neprohlásí a nechá to vyslovit Petra. Myslím, že v té odpovědi je vyjádřeno také to, co se někdy v teologii nazývá „mesiášské vědomí“. Jde prý ale o zavádějící pojem, protože z evangelií nejde dovodit, že si byl Ježíš vědom svého mesiášství. Já tomu rozumím tak, že Ježíšovi někde tady došlo, že se pouští do zápasu, který v této časnosti nemůže vyhrát, a přesto takový zápas neztrácí smysl. Tohle pochopit je nad lidské síly, nad síly zástupu, nad síly naše. Neplyne z toho žádný příslib štěstí a prosperity, zní to spíš jako volební anti program. A tak o tom teď radši nemluvit. 

Petrova odpověď by mohla být artikulovaným potvrzením právě takového zápasu, který se v Ježíšovi už delší dobu odehrával. „Když se o samotě modlil..“ tak ta perikopa začíná. Co ta modlitba asi obsahovala? Možná tam byla věta “ať mám sílu přijmout to, co bude v příštích okamžicích vysloveno nahlas“. Ježíš se na ten rozhovor, na ten zlomový okamžik připravuje modlitbou. Už tuhle zdánlivou drobnost můžeme zobecnit a přijmout pro sebe, jako Boží „metodu“. Dřív, než se pustíme do debaty o naší víře, o tom, co je pro nás důležité, než se budeme ptát a zkoumat, co si kdo myslí, tak si udělat pořádek v sobě. Nejlepším úklidem a východiskem pro to je modlitba. 

Ta podvojná otázka, za koho mě zástupy pokládají a za koho mě pokládáte vy, je pořád nějak přítomná. Její šíp, který letí přes zástupy k učedníkům, nedopadne do cíle, pokud netrefí nás. Také my svou víru prožíváme v nějakém společenském kontextu. Názor většiny, toho zástupu doby, ovlivňuje naše myšlení, možná i naše věření. To je dobré si uvědomit. Může být užitečné občas si porovnat, jak to mám s Pánem Bohem já a jak to mají druzí. V našem demokratickém prostoru (díky Bohu) rádi a často lačně sledujeme, co si lidi myslí, zajímají nás průzkumy veřejného mínění. A tam odtud také přichází část naší skepse nebo naděje. A ať už se jako jedinci nebo skupina s názorem většiny shodneme nebo ne, je pro vnímání našeho místa a naší role ve světě důležitý. Jde přitom o to, jestli nám názor většiny slouží jen jako společenský barometr vyvolávající obavy či naděje pro naše osobní preference a plány. Anebo ho dokážeme přijmout jako součást reality, ve které žijeme a kterou můžeme a máme sami přetvářet. A to činy i slovy. Hlavně neupadnout do elitářského pocitu rezignace s výmluvou, že většina bude vždycky tíhnout k populismu a já jako jedinec, my jako malá skupina, proti tomu nic nezmůžeme. „Za koho mě pokládají zástupy“, to je první na co se Ježíš učedníků ptá. Až pak se ptá na názor učedníků. Nejdřív ho zajímá názor většiny, teprve pak názor učedníků. A poučné je, že ty jejich odpovědi se vlastně od té Petrovy moc neliší. Za Jana Křtitele, Eliáše, proroka – příkladné postavy hodné zvláštní pozornosti. Zástup rozhodně nebyl dezinformovanou skupinou. Aby ne, vždyť to je ta skupina, která činy Ježíšovy i jeho učedníků sledovala, mnozí je okusili na vlastní kůži. Mohli bychom právem namítnout, že tedy nešlo o výsledek průzkumu veřejného mínění, který zasahuje všechny skupiny obyvatel. Ovšem ten zástup se z takových skupin obyvatel skládal; v prvním čtení jsme slyšeli, že se učedníci „vydali na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali“. A ejhle, takto široce oslovená společnost se začala měnit a vytvářet si obraz, který nebyl úplně vedle. 

Ježíš spolu s učedníky nerezignuje na přesilovku většiny, spolu s nimi je příkladem, že trávit čas taky s jinak smýšlejícími a jinak žijícími, je žádoucí. A že posuzovat, jestli se někdo chová davově a vyhýbat se mu pak obloukem je pošetilé a nekřesťanské, nekristovské. Nechci teď dělat nikomu reklamu, ale napadá mě jako zajímavý příklad jakéhosi mesiášského zápasu Milion chvilek pro demokracii. Přívlastku mesiášský dávám velké uvozovky, to slovo je zatížené, dnes i nadužívaným pojmem mesiášský komplex. Proto ani Ježíš o tom nechtěl mluvit. Rázně to uzemňuje poukazem na přicházející utrpení. Ale pro všechny má výzvu: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne“.  Každodenní angažovanost nenahrazuje Ježíšovu oběť. Je to ale konkrétní možnost, jak tuto výzvu naplňovat každý den. Nemusí to být milion chvilek, stačí několik chvilek každý den.

Setry a bratři, nerezignovat na přesilovku většiny má smysl. Mesiášství je zápas. A je to také náš zápas. A proto i my můžeme s Petrem vyznávat, že Ježíš je mesiáš Boží. A tak se utvrzovat ve víře, že jít v Kristově stopě má smysl.

Amen