Matouš 25, 14 – 30

19.11., FS ČCE Střešovice

Káže Pavel Pokorný.

14Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;
15jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
16Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.
17Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě.
18Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
19Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.
20Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
21Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
22Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
23Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
24Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.
25Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
26Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.
27Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.
28Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!
29Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
30A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Hřivny, řecky talenty jsou Boží dary, které dostáváme. Nedostává každý stejně, nadání a schopnosti se nerozdílejí spravedlivě. Ale každý je volán k odpovědnosti za to, jak se svými obdarováními nakládá, zda je rozvíjí, uplatní, využije k dobrému.

Ale není v tomto podobenství tím talentem, tou svěřenou hřivnou ještě něco jiného? A co? Pán, který se vydával na cesty, svěřil služebníkům kus svého majetku, každému podle jeho schopností. Je skutečně talent v podobenství tím, co běžně rozumíme talentem? Co je míněno hřivnami v tomto podobenství je otázkou, kterou zatím nechme otevřenou…

Jak na nás celý ten příběh působí? Výsledný dojem se často řídí závěrem. Zde temnotou a skřípáním zubů. Největší prostor a poslední slovo je věnováno tomu, který selhal. Známe strach ze selhání? Kdo by ho neznal? Je jedním z nejsilnějších. Zvláště ve světě, který je tolik zaměřen na úspěch, efektivitu, dokonalost, bezchybnost. Spolehlivost systémů. Elektroniky, bezpečnosti. A selhávající lidský faktor. Je tak snadné selhat. Minout se cílem. Nedokončit. Odpadnout. Neprohlubuje toto podobenství náš strach ze selhání? Nepodkopává naši beztak již otřesenou sebedůvěru? Jak mohu obstát? Jak nepromrhat čas svého života?

Jenže právě strach a nízká sebedůvěra jsou tím, co zaručeně nepomáhá. Právě strach z pána a nedůvěra ve vlastní schopnosti ochromují třetího služebníka. Strach, že pán je nelítostný a bere vše jako smrt, strach, že právě takovému budu muset vydat počet, a nedůvěra, že mám tak málo a ani to málo nedokážu uchovat. Namísto důvěry, že pán mi svěřil empaticky právě tolik, co odpovídá mým možnostem a schopnostem, rozumí mi a nemám se tedy čeho bát.

Třetímu služebníkovi je věnováno nejvíc prostoru a pozornosti. Jeho tragický osud fascinuje a ochromuje. Je to můj příběh! Jistě tak skončím! Silný příběh třetího služebníka strhává jak zrádný vír, drtí a oslepuje. Takže nevidíme, že tu jsou ještě jiní dva. Ano, poměr úspěšných a neúspěšných je 2:1. Není to povzbudivé? Proč právě já bych měl být tím, kdo selhává? Mám snad strach? A z čeho? Jsem snad přesvědčen o tom, že mám málo? Jsem snad chudý, bezmocný?

Možná bychom potřebovali, aby se příběh více věnoval těm úspěšným. Aby posledním vrcholným slovem byl jejich vstup do radosti Páně: „Vejdi do radosti!“. Možná bychom rádi, kdybychom se dočetli více o tom, jak jít na to podnikání. Odkud brát odvahu, nápady, co dělat. Kdybychom tak mohli dostat nějakou metodiku, návod. Ale co když ta stručnost ohledně úspěšných je záměrná? Každý dělal něco jiného, každý na to šel jinak, každý totiž jednal podle svých schopností, svých obdarování, podle své jedinečnosti a osobitosti. Písmo říká, že je mezi námi velká rozmanitost darů a služeb. Ale o to, co přesně mám dělat, vlastně nejde. Neboť tím základním je přece důvěra. A naděje. Důvěra, že díky svěřeným hřivnám to „půjde samo“. Důvěra v to, co dostáváme, a sebedůvěra jsou klíčem k úspěchu.

Zkusil jsem si ještě představit čtvrtého služebníka, čistě hypoteticky. Služebníka, který by přišel a řekl: „Odpusť, Pane, tvoje hřivny jsem dal do podnikání, ale nevyšlo to. Všechno jsem ztratil. Mám prázdné ruce.“ Co Pán na to? Třeba by řekl: „Dobrý, aspoň jsi to zkusil. Budiž ti odpuštěno. Pojď i ty do radosti svého Pána!“ Ale tenhle čtvrtý hypotetický služebník tam není (a o Božím odpuštění jsou jiné příběhy). Možná, že v tom podobenství takovýto čtvrtý služebník není, protože něco takového vůbec nemůže nastat! Když vezmeš Boží dary a dáš je do placu, žiješ s nimi a z nich, tak se vždycky něco dobrého stane!

Ale co se tady vlastně rozdává? (Zpět k otázce z úvodu!)

Příběh začíná tím, že se pán vydává na cestu. Mohl by to být Ježíš, který se chystá na svou poslední pozemskou cestu na Velikonoce do Jeruzaléma? (Tohle je poslední kapitola v Matoušově evangeliu před pašijemi.) V tom případě to, co pán v podobenství svěřuje svým služebníkům, je to, co nám svěřuje Ježíš. Hřivnou, talentem je to, co dostáváme od Ježíše. A otázka nyní je: Co nám Ježíš dává? Co od něho dostávám? Málo nebo hodně? Jak si toho cením? Jakou mám důvěru v hodnotu a sílu toho, co od Ježíše beru? Co nám Ježíš dává? Co je jeho majetkem, jeho evangeliem? Zvěst o Božím milosrdenství? O Boží velkorysosti? O svobodě? Lásce? Oběti?