Stream bohoslužeb

2. 4., FS ČCE Střešovice

Káže Petr Pazdera Payne.

21Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“
22Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
23„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků.
24Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven.
25Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu.
26Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘
27Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
28Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘
29Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘
30On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.
31Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.
32Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;
33neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘
34A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. –
35Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Existuje dávné přísloví nejistého původu:

„Comprendre c’est pardonner“ = pochopit znamená odpustit.

Tout comprendre, c’est tout pardonner’ = „Všechno pochopit, znamená všechno odpustit.“ – ve Válce a míru L. N. Tolstoj,

Goethe: ‚was wir verstehen, das können wir nichttadeln’= To, čemu rozumíme, nemůžeme obviňovat.

A ještě Goethe: ‘Denn wer einmal uns versteht / Wird uns auch verzeihn‘ = Protože kdo nás pochopí / ten nám také odpustí.

Madame de Staël: „tout comprendre rend très-indulgent“ = Porozumění všemu nás činí shovívavým.

Všechny tyto aforismy, pořekadla a moudrosti chtějí říct zhruba jedno, a sice že když druhého člověka pochopíme, tak mu nakonec taky odpustíme. Jinými slovy, je třeba být tolerantní, vnímaví, snažit se druhého pochopit a nesoudit. Pochopit, že tenhle muž/ tahle žena nemohl/ nemohla jednat jinak –s takovou anamnézou, s takovou biografií, s takovým zázemím, s takovou fyzickou a genetickou výbavou, s inteligencí, vzděláním a výchovou. Taky musíme zohlednit situaci, do níž se dostali, uvážit míru pokušení. Krom toho ten člověk možná neměl nebo ani nemohl mít patřičné informace. Když tohle všechno uvážíme, pochopíme…Ano, vezměme v potaz celý ten řetězec příčin a následků, který nelze jen tak rozetnout a rozmotat. Kdo z nás by v obdobné situaci odolal? Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem! Je třeba odpouštět a odpouštět. Chápat a chápat.

Jistě, tohle všechno je pravda. Ano, lecčemu lze porozumět. A je třeba se o to snažit. Ale je potom ještě co odpouštět, jestliže vše je pochopitelné, vysvětlitelné, jestliže vše je dáno součinem toho, co do člověka bylo vloženo, a tím, co na něj působí? Jestliže je tu nějaké zlo, pak je to to samé jako nějaká přírodní katastrofa. Nikdo za něj vposledu nemůže. Za vším jsou nějaké zákonitosti – přírodní, společenské, dějinné, psychologické. Všichni jsme produktem nějakých okolností. Stačí jen pochopit. Stačí jen poznat ty zákonitosti a okolnosti, jimiž je determinován pachatel zla, a pochopíme, že vlastně za nic nemůže.

Jestliže je tomu tak, zbývá pak ještě nějaká svobodná vůle člověka? A je ještě co odpouštět?

Je to asi tajemství, že není zcela zřetelné, za co člověk může a za co nemůže. Hranice, mezi tím, co člověk páchá z jakési nutnosti, a tudíž za to nemůže, a tím, co koná ze své svobodné vůle, je pro náš pohled neostrá. Zákonitosti, pokud nějaké dokážeme formulovat, neplatí bezezbytku.

Nicméně věříme, že je ODPUŠTĚNÍ. Že EXISTUJE. A pokud to nemá být nesmysl a prázdné slovo nebo jen sentimentální výmysl, pak odpuštění je důkazem svobodné vůle. Odpuštění předpokládá, že je co odpouštět. A tedy že za něco člověk vskutku může (!). Je to odpuštění, jež předpokládá zlou, tedy i svobodnou vůli. Odpuštění předpokládá, že někdo něco spáchal, i když nemusel. Je to odpuštění, které předpokládá, ba paradoxně dokazuje existenci svobody a tedy i viny, morálního zla.

Zlo je iracionální. Zlo je nevysvětlitelné. Zlá vůle je nepochopitelná. Zlé vůli v tom posledním nelze porozumět. A z tohoto úhlu pohledu tedy přestává platit ona výchozí teze: pochopit tedy odpustit.

Možná namítnete: A co trest? Ten přece jako první předpokládá existenci zla, odpovědnosti, svobodné vůle. Ano, ale trest bez případného odpuštění je jen likvidací přestupníka, zastrašováním dalších pachatelů, pokusem o převýchovu. V důsledku takovéto pojetí trestu, bez možnosti odpuštění, svobodnou vůli a tedy i vinu popírá.

A dále:

Tak jako zlo, tak je i odpuštění iracionální, nevysvětlitelné. Tak jako existence zla dokládá svobodnou vůli, tak ji dokládá, jakoby zrcadlově, i odpuštění. Tak jako opravdový zlý skutek je aktem svobodné vůle, tak taky odpuštění je aktem svobodné vůle. Svobodné vůle odpouštějícího. Odpuštění je rozhodnutím, je svobodným činem. Zde, při odpouštění, v odpuštění, skrze odpuštění lze zažit skutečnou svobodu, být svobodný. Odpuštění tedy potvrzuje svobodnou vůli nejen u pachatele ale i odpouštějícího.

Jestliže je psáno: „Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost,“ pak oboje, hřích i milost, musejí být nějakým způsobem souměřitelné, k sobě vztažené skutečnosti, musí tu být nějaký společný jmenovatel, a tím je právě svobodná vůle. S jediným rozdílem: Zatímco zlý skutek je vždy negací, odpuštění je čin naveskrz pozitivní.

Je však možné, abychom odpouštěli? Jsme k tomu dost silní? Jsme toho opravdu schopni? Jsme opravdu takto svobodní? Kde se bere ta svrchovaná svoboda odpouštějícího?

Svobodná vůle toho, který odpouští, je možná jedině tehdy, když je sám svobodný anebo se svobodným stává. A skutečně svobodný člověk je tehdy, když jemu samému bylo odpuštěno. Je zřejmé, že jen takto je odpouštějící odpuštění schopný. K tomu je pochopitelně nejprve třeba jednoho, a sice POROZUMĚT, ŽE MI BYLO ODPUŠTĚNO. Tedy nikoli primárně „porozumět znamená odpustit“, alebrž „zažít odpuštění, porozumět, že mi bylo odpuštěno“.

A potom… nebýt jako ten zlý služebník z podobenství, jemuž bylo mnoho odpuštěno, ale sám nebyl schopen odpustit svému dlužníčkovi. To vyprávění ukazuje, jak je sklon k tomu neodpouštět v nás zakořeněn, jakými zlými služebníky býváme. Je to malý příběh, ale je to stereotypní příběh, v životech lidí a v historii je vždy znovu v nejrůznějších variacích přehráván.

„Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;  neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“

Jak si to chování, to jednání onoho neodpouštějícího vykládat?

První možnost: Nic nepochopil. Stále jako by naplňoval zákon padajícího trusu:Ačkoli na něj už nic nepadá, domnělý trus posílá dolů a dál.

Zadruhé: Možná jenom dělá, jako že nepochopil. Pochopil, že mu bylo odpuštěno, a přesto se chová, jako by mu odpuštěno nebylo. Libuje si v tom. Utvrzuje se v představě, že mu odpuštěno nebylo. Vlastně nechce, aby mu bylo odpuštěno. Pochopil, ale odmítá.

Zatřetí:Navenek, co se týče teorie, něco pochopil ale ve svém srdci, v hloubce nepřijal, že mu bylo odpuštěno.

Nakonec se všechny ty možnosti vzájemně doplňují a ve výsledku vydají zajedno.

Summou, je třeba opravdu porozumět a přijmout myslí i srdcem, celou bytostí, že nám bylo odpuštěno. A pak budeme schopni odpouštět. Primárně porozumět, že mi byl odpuštěn veliký dluh. Pochopit doopravdy, že jsem byl učiněn svobodným; a to vede k tomu, že jsem schopen přát svobodu také druhým. Svobodně se přiznáváme ke zlu, které jsme spáchali, tj. uznáváme svou vinu, to, že jsme se pro zlo nějakým způsobem rozhodli – takto se rodí naše svoboda. A naše vina se stává tzv. šťastnou vinou. A potom… a právě proto, že jsme svobodní, jsme taky schopni rozhodovat se pro dobro, a tedy i odpouštět, tj. nabízet svobodu druhým.

Když někdo snadno a s přehledem a možná až na odiv odpouští, ptáme se, jestli je to míněno doopravdy, ze srdce, jestli opravdu odpouští, jestli to není jen nějaká pokrytecká, účelová póza. Způsob, jak ve skutečnosti obviňovat a sám si hrát na velkorysého. Když se opravdu odpouští, nemusí se tak moc navenek a dopředu vytrubovat.

Ptejme se vždy: Je naše odpuštění upřímné? Jsme opravdu tak svrchovaně svobodní? Je třeba pochopit srdcem, že mi bylo odpuštěno. Jen pak lze taky odpouštět ze srdce. Míním, že tuhle svobodu, svobodu přijímat odpuštění a odpouštět zažívají i tzv. nevěřící, ba že mnohdy tuto svobodu prožívají dost dobře lidi mimo církev; tady nejde o znalosti a teologické výpovědi, články víry apod. Nicméně křesťanství je náboženství slova a dokáže tyhle věci formulovat, vyjádřit je třeba takovým podobenstvím jako tímto.

K odpuštění jsme vybízeni. Je to úhlavní křesťanská ctnost.

U Lukáše je psáno: „Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto‘, odpustíš mu! Apoštolové řekli Pánu: Dej nám více VÍRY!“(17,3-5)

Ano, k tomu, abychom se zmohli na tuto ctnost a byli schopni odpustit, potřebujeme víru. Odpuštění je čin víry. Je to projev svrchované svobody. Vzápětí se mluví o víře třeba jen velikosti hořčičného zrna, která však přesazuje stromy, dokáže nějakou moruši vyrvat i s kořeny a přemístit ji do moře. A ono odpuštění je tak trochu jako něco odněkud vyrvat a nechat to plavat. Ale není to křeč, je to skutek víry velikosti hořčičného zrna. Odpuštění je skutek zcela tvůrčí, takřka stvořitelský. Vždyť odpuštění je od Stvořitele odvozeno. Ježíš coby Boží syn, vtělený Bůh, přišel zejména kvůli odpuštění.

(((Sám se například modlil: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“)))

Ježíš odpouští skrze svou oběť: „Toto je krev má nové smlouvy, která se vylévá na odpuštění….“ To je hlavní smysl jeho mise.

A dále: Ježíš posílá učedníky v moci Ducha odpouštět. Právě proto, že jsou opravdu svobodní, mohou i svobodně odpouštět: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Odpuštění nás předchází, otevírá nám prostor, dává šanci, ale pokud je nepřijímáme, pokud mu neporozumíme – nestáváme se svobodnými. A možnost odpuštění, jak v pasivní tak v aktivní podobě, tedy jak v tom přijímat odpuštění, tak v tom odpouštět, se nenaplňuje. Přijímat odpuštění a odpouštět jsou spojité nádoby. V modlitbě Páně se přece modlíme: „Odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům našim.“

U Marka (4, 11-12) čteme:„Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích, aby ‚hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno‘.“Je tedy pro člověka veledůležité porozumět, pochopit, uvěřit, obrátit se – aby mu bylo odpuštěno.

Hodně teologických debat a úvah se točí kolem toho, co je to hřích proti Duchu sv. Řekl bych, že hlavní hřích proti Duchu je – nepřijímat odpuštění. Takový hřích opravdu, z podstaty věci vůčihledně, nelze odpustit.

(((„Hřích (je) v tom, že ve mne nevěří,“ říká Ježíš podle sv. Jana. (16,9) )))

Vraťme se k tomu: porozumět versus odpustit. Řekli jsme si na začátku, že je asi jistým tajemstvím lidského konání, za co člověk může a za co nemůže. A že hranice, mezi tím, co člověk páchá z jakési nutnosti, a tudíž za to nemůže, a tím, co koná ze své svobodné vůle, je z lidského pohledu neostrá.

Jestliže druhého považujeme za svobodného, nebo aspoň chceme jej za svobodného považovat, musíme připustit, že v jeho jednání může být obsažena – přes vše, co se dá vysvětlit – nedefinovatelná svobodná vůle. A tuto svobodnou vůli lze jakoby dopředu předpokládat, očekávat. Ba dokonce, řekl bych, jen díky této ochotě předjímat ji můžeme o druhém přemýšlet a snažit se mu porozumět. Díky ochotě, otevřenosti odpustit můžeme bližního koneckonců pochopit, a toto pochopení je hlubší než jen osvětlení nějakých zákonitostí, jež našeho bližního ovládají. Díky této ochotě v našich očích dostává šanci.

Křesťan by se měl asi vyznačovat onou ctností, onou ochotou odpouštět. To neznamená, že si nechá štípat dříví na hlavě. Použil jsem slovo ochota, a „ochota“ neznamená, že by se mělo odpouštět automaticky, tak nějak do foroty, nebo že by se mělo ignorovat, když se někomu děje příkoří.  Četli jsme: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu.“ Bez této lítosti, bez elementárního projevu, zárodku svobody toho druhého, je odpouštění k ničemu, ba ani se vlastně žádné odpouštění nekoná. Svoboda nemůže být znovu-ustanovena, není-li po odpuštění a tedy i po svobodě touha.

Cítíme, že co se týče odpuštění, je tu tajemství. Přijímat odpuštění a odpouštět je svým způsobem zázrak, zázrak pravé svobody, svobody dětí Božích. Zázrak pocházející od Boha, který praví: Svatí buďte, nebo já svatý jsem. A možná bychom mohli parafrázovat: Svobodní buďte, nebo já svobodný jsem.

Pane Ježíši Kriste, prosíme o tvé svrchované odpuštění, prosíme, abychom jej chápali nejen rozumem, ale taky srdcem, a dokázali tak opravdu, ze srdce odpouštět.

AMN

Ohlášky

Ve čtvrtek 6. 4. od 18:00 bude pašijní shromáždění s VP a na Velký pátek v 9:30 bude u nás kázat Joel Ruml, VP.

Příští neděli na Boží hod velikonoční, bude kázat Dalibor Antalík. Bude VP.

Program v týdnu: st 16:30 děti. Mládež ve čtvrtek v Dejvicích. Konfirmandi tento týden nebudou mít schůzku, čeká je až 13. 4., v Dejvicích. S biblickou hodinou prosím počítejte až zase druhý čtvrtek v měsíci, čili 13. 4.

Ve středu od 18:30 schůze staršovstva.

Na nástěnce informace o kurzu pro laiky v Janských Lázních.

Dnes od 19:00 jsme zváni k Salvátoru na nešpory s koncertem pěveckého sboru.

Archová sbírka na pomoc pro Turecko a Sýrii po zemětřesení ještě trvá, var. symbol je 3333. Rozhodli jsme se prodloužit ji až do velikonoc.

Pokračuje postní sbírka Diakonie ČCE pro školu a školku v Bejrútu, která potrvá do velikonoc. Var. symbol pro převod na účet je 2917.

Dnešní sbírka je určena na potřeby sboru. Na Boží hod HDL.